8 C 58/2023-14 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se žalobou ze dne 2. 2. 2023 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 150 067 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], uzavřela s žalovaným dvě smlouvy o zápůjčce, první dne 1. 11. 2018, na jejímž základě žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 70 000 Kč. Uvedené peněžní prostředky se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem v celkové výši 23 071 Kč, odměnou za zpracování, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 25 441 Kč a poplatkem za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 18 473 Kč, a to formou 24 měsíčních splátek po 5 708 Kč. Dne 7. 2. 2019 pak uzavřeli druhou smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 24 000 Kč, které se zavázal vrátit spolu s úroky ve výši 5 882 Kč, odměnou za zpracování, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 10 868 Kč a poplatkem za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 6 600 Kč, a to formou 18 měsíčních splátek po 2 631 Kč Poslední splátka byla v případě obou pohledávek žalovaným uhrazena dne 21. 3. 2020. V případě pohledávky ze smlouvy ze dne 1. 11. 2018 uhradil žalovaný celkem částku 22 468,45 Kč, na pohledávku ze smlouvy ze dne 7. 2. 2019 pak částku 10 770,55 Kč. Výše uvedené pohledávky pak byly smlouvou ze dne 28. 1. 2022 postoupeny žalobkyni. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Ze smlouvy [číslo] ze dne 1. 11. 2018 bylo zjištěno, že žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba] smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě mu byla poskytnuta částka 70 000 Kč, kterou se zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 23 071 Kč, odměnou za zpracování, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 25 441 Kč a poplatkem za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 18 473 Kč ve 24 měsíčních splátkách po 5 708 Kč. Ze smlouvy [číslo] ze dne 7. 2. 2019 soud zjistil, že strany uzavřeli druhou smlouvu o zápůjčce, jejímž předmětem byla částka 24 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit s úrokem ve výši 5 882 Kč, odměnou za zpracování, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 10 868 Kč a poplatkem na vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 6 600 Kč, a to formou 18 měsíčních splátek po 2 631 Kč. Nedílnou součást smluv tvořily smluvní podmínky, v nichž byla v případě obou smluv sjednána úroková sazba ve výši 29 % ročně, RPSN pak byla stanovena ve výši 107,03 % ročně, resp. 162,99 % ročně. Smlouvou ze dne 28. 1. 2022 byly obě pohledávky za žalovaným postoupeny žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 30. 1. 2022, v němž byla žalovanému stanovena lhůta k plnění v délce 10 dnů a který byl dle podacího lístku žalovanému odeslán dne 24. 2. 2022. Dopisem ze dne 15. 11. 2022 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. Z podacího lístku bylo zjištěno, že dopis byl žalovanému téhož dne zaslán. Z tvrzení žalobkyně a předloženého předpisu plateb má soud za prokázané, že žalovaný uhradil na dluh ve výši 70 000 Kč částku 22 468,45 Kč a na dluh ve výši 24 000 Kč částku 10 770,55 Kč, bylo případně na žalovaném, aby prokázal jinou skutečnost, ale nestalo se tak. Po zhodnocení shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, ale toliko z části, neboť shledal shora uvedenou smlouvu o zápůjčce za neplatnou. Závěr o neplatnosti této smlouvy soud dovozuje z ujednání o výši úroků, kdy žalovaný měl vedle poskytnuté jistiny ve výši 70 000 Kč a 24 000 Kč uhradit dále částku 66 985 Kč, resp. 23 350 Kč, označenou jako poplatek. Tento je sice ve smlouvě rozdělen na tři části (poplatek za úrok, administrativní činnost a hotovostní inkaso), nic to ale nemění na tom, že právní předchůdce žalobkyně je osobou, která se v rámci svého podnikání zabývá poskytováním peněžitých zápůjček (spotřebitelských úvěrů) a těžko by bez odpovídajícího úroku s žalovaným smlouvu uzavřel. Poplatek tak představuje skrytý úrok a nikoli platbu za služby, i když toto zdání se snažil navodit právní předchůdce žalobkyně. Takto požadovaný nárok zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tak soud považuje celý nárok z titulu poplatku jako ujednání o úrocích. Toto však ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 95,69 %, resp. 97,29 % a jedná se tak dle ustanovení § 588 občanského zákoníku (dále jen o. z.) o ujednání neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Soud v souvislosti s tímto odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy s poukazem na citované rozhodnutí lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Soud zjišťoval průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v roce 2018 a 2019 činila cca 8,5 % ročně. Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. Ujednání o úrocích pak nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť právní předchůdce žalobce by zcela jistě zápůjčku bez ujednání o úrocích neposkytl, kdy se navíc jednalo o adhezní smlouvu (formulářovou), která neumožňuje, aby byla jakýmkoli způsobem měněna na základě dohody stran oproti již předvyplněnému formuláři. Vzhledem k výše uvedenému, kdy je nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvu jako celek. Ostatně ke stejnému závěru dospěl opakovaně i Krajský soud v Plzni (viz například rozsudek tohoto ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 25 Co 183/2017). S ohledem na shora uvedené závěry má tak žalobkyně právo na vrácení půjčené jistiny s přihlédnutím k již uhrazeným platbám. Z hlediska právního posouzení se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, když dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se tak poskytnutím peněžité hotovosti obohatil o částku 70 000 Kč a částku 24 000 Kč. Po provedeném dokazování vyplynulo, že žalovaný před postoupením pohledávky uhradil částku 22 468,45 Kč, resp. 10 770,55 Kč. Ze shora uvedených důvodů soud uložil žalovanému, aby zbytek bezdůvodného obohacení ve výši 13 229,45 Kč a 47 531,55 uhradil. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, soud mu taktéž uložil povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku s tím, že počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení soud váže k výzvě žalobkyně k vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky ze dne 30. 1. 2022, když z předloženého podacího lístku bylo zjištěno, že tato listina byla podána k poštovní přepravě dne 24. 2. 2022. Dle § 573 občanského zákoníku se oznámení dostalo do sféry žalovaného dne 1. 3. 2022 a do 10 dne od tohoto data měl žalovaný žalobci vrátit peněžní prostředky, tedy do 11. 3. 2022. Jelikož tak neučinil, dostal se od 12. 3. 2022 do prodlení s plněním svého závazku. Od tohoto data byl též soudem přiznán zákonný úrok z prodlení. Lhůta k plnění v tomto případě byla určena třídenní obecná dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., když k určení lhůty delší neshledal soud důvodu. Co do zbytku nezbylo soudu s ohledem na shora uvedené závěry než žalobu zamítnout, neboť byla nedůvodná (výrok III. tohoto rozsudku). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nárok na náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť neúspěch žalobkyně v řízení převyšoval její úspěch, přičemž žalovanému, jenž byl po celou dobu pasivní, v řízení žádné náklady nevznikly.