8 C 92/2023-13 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se žalobou ze dne 3. 4. 2023 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 26 115 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že dne 6. 3. 2022 uzavřela s žalovaným smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal uvedenou částku spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 6 300 Kč uhradit ve 3 měsíčních splátkách s datem splatnosti poslední splátky 13. 5. 2022. Žalovaný však na svůj dluh nic neuhradil, dnem následujícím po splatnosti poslední splátky dluhu proto žalobkyni vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Dále žalobkyně uplatnila náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč. Žalobkyně žalovaného písemně vyzvala k plnění, ten však ke dni podání žaloby nic neuhradil. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Ze smlouvy ze dne 6. 3. 2022 bylo zjištěno, že účastníci uzavřeli smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč, kterou se zavázal vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 6 300 Kč Celkem se tedy žalovaný zavázal vrátit částku 21 300 Kč, a to formou tří splátek po 7 100 Kč, přičemž poslední z nich byla splatná 93. den od poskytnutí zápůjčky. Výpisem z účtu ze dne 7. 3. 2022 bylo prokázáno, že shora uvedená částka byla žalovanému zaslána. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 27. 2. 2023, který byl dle podacího archu téhož dne odeslán. Z tvrzení žalobkyně má soud za prokázané, že žalovaný na svůj dluh nic neuhradil, bylo tedy na žalovaném, aby prokázal opak, což se nestalo. Po zhodnocení shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, ale toliko z části, neboť shledal shora uvedenou smlouvu o zápůjčce za neplatnou. Závěr o neplatnosti této smlouvy soud dovozuje z ujednání o výši úroků, kdy žalovaný měl vedle poskytnuté jistiny ve výši 15 000 Kč uhradit dále částku 6 300 Kč, označenou jako poplatek za poskytnutí zápůjčky, přičemž žalobkyně je osobou, která se v rámci svého podnikání zabývá poskytováním peněžitých zápůjček (spotřebitelských úvěrů) a těžko by bez odpovídajícího úroku s žalovaným smlouvu uzavřela. Poplatek tak představuje skrytý úrok a nikoli platbu za služby, i když toto zdání se snažila žalobkyně navodit. Takto požadovaný nárok zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. V porovnání s jistinou pak daná částka představuje úrok ve výši 306 % ročně, a jedná se tak dle ustanovení § 588 občanského zákoníku (dále jen o. z.) o ujednání neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Soud v souvislosti s tímto odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy s poukazem na citované rozhodnutí lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Soud zjišťoval průměrnou výši úroků úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v roce 2022 činila cca 7 % ročně. Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. Ujednání o úrocích pak nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť právní předchůdce žalobce by zcela jistě zápůjčku bez ujednání o úrocích neposkytl, kdy se navíc jednalo o adhezní smlouvu (formulářovou), která neumožňuje, aby byla jakýmkoli způsobem měněna na základě dohody stran oproti již předvyplněnému formuláři. Vzhledem k výše uvedenému, kdy je nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvu jako celek. Ostatně ke stejnému závěru dospěl opakovaně i Krajský soud v Plzni (viz například rozsudek tohoto ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 25 Co 183/2017). S ohledem na shora uvedené závěry má tak žalobkyně právo na vrácení půjčené jistiny, neboť z hlediska právního posouzení se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, když dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se tak poskytnutím peněžité hotovosti obohatil o částku 15 000 Kč, přičemž po provedeném dokazování bylo zjištěno, že na svůj dluh nic nezaplatil. Ze shora uvedených důvodů soud uložil žalovanému, aby bezdůvodného obohacení ve výši 15 000 Kč uhradil. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, soud mu taktéž uložil povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku s tím, že počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení soud váže k výzvě žalobkyně k vrácení finančních prostředků ze dne 27. 2. 2023, když z předloženého podacího lístku bylo zjištěno, že tato listina byla podána k poštovní přepravě dne 27. 2. 2023. Dle § 573 občanského zákoníku se oznámení dostalo do sféry žalovaného dne 2. 3. 2023 a do 3 dnů od tohoto data měl žalovaný žalobci vrátit peněžní prostředky, tedy do 6. 3. 2023. Jelikož tak neučinil, dostal se od 7. 3. 2023 do prodlení s plněním svého závazku. Od tohoto data byl též soudem přiznán zákonný úrok z prodlení. Lhůta k plnění v tomto případě byla určena třídenní obecná dle ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když k určení lhůty delší neshledal soud důvodu. Co do zbytku nezbylo soudu s ohledem na shora uvedené závěry než žalobu zamítnout, neboť byla nedůvodná (výrok II. tohoto rozsudku). Výrok III. tohoto rozsudku o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož by měl v řízení převážně úspěšný žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Soud k tomuto závěru dospěl na základě toho, že žalobkyní uplatněný nárok včetně příslušenství a smluvní pokuty ke dni rozhodnutí činil částku 26 115 Kč a přiznaná činí 15 000 Kč. Žalobkyně tedy byla úspěšná v rozsahu 57,44 % a neúspěšná v rozsahu 42,56 %, po odečtení uvedených částek má tak nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 14,88 % Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 045 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., tj. celkem ve výši 2 245 Kč. [příjmení] odpovídající procesnímu úspěchu žalobkyně tedy činí 334 Kč Lhůta k plnění byla rovněž stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů, dle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit zástupci žalobkyně.