13 C 445/2023-14 — Okresní soud v Rokycanech

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni , částka, s příslušenstvím Žaloba byla odůvodněna tím, že účastníci uzavřeli dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku , částka, . Žalovaný se úvěr zavázal splácet spolu s úrokem ve výši 111,33 % ročně v 30 měsíčních splátkách po , částka, , počínaje říjnem 2022. , právnická osoba, případ prodlení byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta ve výši , částka, za každou opožděnou splátku (maximálně však , částka, za rok). Dále byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně v případě, že úvěr bude zesplatněn pro neplacení splátek, k čemuž došlo , datum, . Žalobkyně požadovala zaplacení nesplacené jistiny úvěru ve výši , částka, , smluvní pokuty ve výši , částka, a nesplaceného poplatku za upomínky ve výši , částka, , celkem , částka, . Žalovaný zaplatil celkem , částka, .2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud proto při rozhodování vycházel z tvrzení žalobkyně a z důkazů, které označila k prokázání svých tvrzení.3. Jelikož účastníci řízení souhlasili, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, soud ústní jednání ve věci nenařídil, neboť má za to, že věc bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů (§ 115a o. s. ř., § 101 odst. 4 o. s. ř.).4. Úvěrovou smlouvou ze dne , datum, je prokázáno, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému částku , částka, , žalovaný se v 30 měsíčních splátkách zavázal vrátit , částka, . V článku II. úvěrové smlouvy byla sjednána zápůjční úroková sazba ve výši 111,33 % ročně. V článku VI. smluvních podmínek k úvěrové smlouvě byly sjednány výše uvedené smluvní pokuty. Výpisem z účtu žalobkyně prokázala, že částku , částka, zaslala žalovanému dne , datum, . Předžalobní upomínka byla žalovanému zaslána , datum, .5. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1811 odst. 1 obč. zák. veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva. Podle ustanovení § 580 odst. 1 obč. zák. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ustanovení § 588 věta první obč. zák. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 obč. zák. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.6. Podle § 2991 odst. 1 obč. zák., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.7. Soud se ztotožňuje s argumentací obsaženou v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, , kde rozhodoval o odvolání proti rozsudku zdejšího soudu spisové značky , spisová značka, , a shledal prakticky totožnou smlouvu absolutně neplatnou. Krajský soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně, podle kterého účastníci uzavřeli platnou smlouvu o úvěru a neplatné je pouze jejich ujednání o úrocích, k závěru, že úvěrová smlouva se zjevně příčí dobrým mravům a jako taková je jako celek podle § 588 věta první obč. zák. neplatná. K takové neplatnosti soud musí přihlédnout z úřední povinnosti a aplikace § 577 obč. zák. je vyloučena. Na tomto závěru nic nemění zjištění, že výše úroku byla ve smlouvě sjednána transparentně a že žalobkyně vůči žalované splnila i informační povinnosti, které jí plynou ze zákona o spotřebitelském úvěru. Pokud ale měl žalovaný z poskytnutých , částka, vrátit během 48 měsíců , částka, (tedy 3,5 násobek) při úroku 129,66 % ročně, tak bez ohledu na to, jak jej nyní žalobkyně nazývá a v jaké výši jej nyní nárokuje, nelze k jinému závěru dojít. Výši úroků je nutno posuzovat v době vzniku smluvního vztahu a na tom, že žalobkyně postupně ze svého požadavku ubírala, to nic nemění. Nelze přehlédnout, že v době uzavření smlouvy činila úroková sazba pro úvěru poskytované domácnostem na spotřebu do pěti let kolem 11 % ročně, jak dokládá úroková statistika měnových finančních institucí zveřejňována Českou národní bankou. Kromě výše úroku je však třeba zohlednit i další okolnosti, za kterých byla smlouva uzavřena a přihlédnout i k jejímu dalšímu obsahu. Nelze pominout, že smlouva byla uzavřena mezi profesionálem a spotřebitelem, že byla uzavřena adhezním způsobem a že žalovaný na formuláři vypracovaném žalobkyní nemohl nic ovlivnit. Podle smlouvy vzniklo žalobkyni automaticky právo požadovat celý dluh v případě prodlení žalovaného po dobu 65 dnů, to je požadovat celou jistinu úvěru, veškeré úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění k úvěru, veškeré smluvní pokuty a veškeré náhrady nákladů, dále bylo ujednáno, že ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění stávají součástí nové jistiny úvěru, a že úrok běží i po zesplatnění úvěru. Soud vznesl pochybnosti, jak tomuto ujednání může rozumět průměrný spotřebitel, tedy pochybnosti o transparentnosti a srozumitelnosti smluvních ujednání, a přihlédl i k tomu, že pro případ porušení platební povinnosti byl žalovaný sankcionován smluvní pokutou, jejíž výše byla stanovena na samé horní hranici zákonné přípustnosti (§ 132 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru) a dalšími náklady, jsou jen termínem pro další smluvní sankci. Jednou z hlavních zásad soukromého práva je to, že uspořádání smluvních vztahů musí být spravedlivé a nemůže zakládat zřejmou nerovnováhu k tíži slabší strany, což v projednávané věci nebylo dodrženo a zakládá absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Za této situace mohla žalobkyně požadovat vrácení plnění z titulu bezdůvodného obohacení.8. V projednávané věci se jedná o velmi podobnou smlouvu té, o které rozhodoval krajský soud ve výše uvedené věci. Žalovaný obdržel částku , částka, , zaplatil celkem , částka, , a přesto je žalován pro částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení a spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši , částka, (tj. úrokem ve výši 111,33 % ročně za dobu od prodlení do zesplatnění). Jak uvedl Nejvyšší soud ve věci , spisová značka, , tak běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou; tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Ve věci , spisová značka, Nejvyšší soud judikoval, že co se týče občansko-právní judikatury, tato považuje za nepřiměřenou úrokovou míru ve výši 60 %, jež podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahuje horní hranici obvyklé úrokové míry. Obdobně judikoval Nejvyšší soud ve věci , spisová značka, , kde uvedl, že v rozporu s dobrými mravy je výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době její sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěru nebo půjček. Jestliže se v daném období úroková sazba u bankovních institucí pohybovala v rozmezí cca 8,00-10,00 % za jeden rok (dle statistických údajů České národní banky), tak pokud by soud připustil, že při nebankovní zápůjčce a objemu poskytnutých finančních prostředků se může jevit přiměřenou sazba cca třikrát vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky na svoji bonitu, je možné jako ještě případně přiměřenou hodnotit sazbou ve výši okolo 30 % za jeden rok. Žalobkyní požadovaná výše úroků z poskytnutého úvěru se z tohoto pohledu jeví jako nepřiměřená (nemravná). V daném případě dospěl soud k závěru, že ujednání o úroku s ohledem na formulaci a podobu celé smlouvy nelze oddělit od ostatního obsahu, a je třeba proto mít za to, že neplatnou je celá smlouva.9. Nelze současně odhlédnout od toho, že v předmětném případě k nemravné úrokové sazbě přistupuje ještě nemravná výše sjednané smluvní pokuty. Smluvní pokuty byly sjednány jednak za prodlení s každou splátkou a dále ve výši 0,1 % denně v případě zesplatnění úvěru. To je opět v souběhu s další ujednáními smluvních pokut, které jsou ve smlouvě za hranicí mravného ujednání smluvní pokuty, viz. např. judikatura Nejvyššího soudu ve věci , spisová značka, nebo ve věci , spisová značka, .10. S ohledem na výše uvedené soud posoudil doloženou úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou, žalovaný se tedy vyplac