5 C 220/2023-65 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se první žalobou domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 58 954 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15% ročně od [datum] do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 7 611 Kč a úrok ve výši 93,59% p.a. z částky 37 926,79 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 113 637 Kč, s odůvodněním, že účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobkyně poskytla žalovanému dne [datum] částku 50 000 Kč. Žalovaný se úvěr zavázal splácet spolu s úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 146,25% p.a. v 18 měsíčních splátkách po 5 2561 Kč, vždy k 15. dni v měsíci, počínaje únorem 2019. Žalovaný uhradil pouze částku 39 141,16 Kč, proto žalobkyně dne [datum] úvěr zesplatnila. Smluvní pokutu žalobkyně požaduje uhradit dle bodu 6.1 smlouvy ve výši 998 Kč a dle bodu 6.5 smlouvy, kde je sjednána smluvní pokuta 0,1% denně z dlužné částky, ve výši 7 611,72 Kč. Druhou žalobou vedenou pod spisovou značkou 5 C 219/2023 a připojenou k prvnímu spisu se žalobkyně domáhala zaplacení částky 15 083 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15% ročně od [datum] do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 1 533,03 Kč a úrok ve výši 93,7% p.a. z částky 6 513,83 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 15 919 Kč, s odůvodněním, že účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobkyně poskytla žalovanému dne [datum] částku 7 000 Kč. Žalovaný se úvěr zavázal splácet spolu s úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 146,5% p.a. v 18 měsíčních splátkách po 737 Kč, vždy k 16. dni v měsíci, počínaje červencem 2019. Žalovaný uhradil pouze částku 2 080,11 Kč, proto žalobkyně dne [datum] úvěr zesplatnila. Dne [datum] vzala žalobkyně žalobu částečně zpět tak, že u první smlouvy požadovala úroky pouze ve výši 8,48% ročně a u druhé ve výši 8,37% ročně a žádnou smluvní pokutu z důvodu na vývoj aktuální judikatury. Výrokem II. soud řízení částečně zastavil dle § 96 odst. 2 o. s. ř. z důvodu zpětvzetí žalob. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Z doložených dvou smluv soud zjistil, že jejich obsah odpovídá výše popsanému tvrzení žaloby. RPSN u první smlouvy činilo 146,25% a u druhé smlouvy 146,5%. Žalobkyně dále doložila„ vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek“, který přepočítává tzv. efektivní úrokovou sazbu na sazbu nominální, která je požadována žalobou. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1811 odst. 1 o.z. veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva. Dle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 věta první o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Soud se ztotožňuje s argumentací v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2020 č.j. 25 Co 406/2019-70, kde rozhodoval o odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 10 C 35/2019, a shledal prakticky totožnou smlouvu absolutně neplatnou. Na rozdíl od soudu prvního stupně, podle kterého účastníci uzavřeli platnou smlouvu o úvěru a neplatné je pouze jejich ujednání o úrocích, dospěl odvolací soud k závěru, že úvěrová smlouva se zjevně příčí dobrým mravům a jako taková je jako celek podle § 588 věta první občanského zákoníku neplatná. K takové neplatnosti soud musí přihlédnout z úřední povinnosti a aplikace § 577 o. z. je vyloučena. Na tomto závěru nic nemění zjištění, že výše úroku byla ve smlouvě sjednána transparentně a že žalobkyně vůči žalované splnila i informační povinnosti, které jí plynou ze zákona o spotřebitelském úvěru. Pokud ale měl v jejich případě žalovaný z poskytnutých 55 000 Kč vrátit během 48 měsíců 196 464 Kč (tedy 3,5 násobek) při úroku 129,66 % ročně, tak bez ohledu na to, jak jej nyní žalobkyně nazývá a v jaké výši jej nyní nárokuje, nelze k jinému závěru dojít. Výši úroků je nutno posuzovat v době vzniku smluvního vztahu a na tom, že žalobkyně postupně ze svého požadavku ubírala, to nic nemění. Nelze přehlédnout, že v době uzavření smlouvy činila úroková sazby pro úvěru poskytované domácnostem na spotřebu do pěti let kolem 11 % ročně, jak dokládá úroková statistika měnových finančních institucí zveřejňována [anonymizováno] národní bankou. Kromě výše úroku je však třeba zohlednit i další okolnosti, za kterých byla smlouva uzavřena a přihlédnout i k jejímu dalšímu obsahu. Nelze pominout, že smlouva byla uzavřena mezi profesionálem a spotřebitelem, že byla uzavřena adhezním způsobem a že žalovaný na formuláři vypracovaném žalobkyní nemohl nic ovlivnit. Odvolací soud přihlédl i k tomu, že pro případ porušení platební povinnosti byl žalovaný sankcionován smluvní pokutou, jejíž výše byla stanovena na samé horní hranici zákonné přípustnosti (§ 132 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Jednou z hlavních zásad soukromého práva je to, že uspořádání smluvních vztahů musí být spravedlivé a nemůže zakládat zřejmou nerovnováhu k tíži slabší strany, což v projednávané věci nebylo dodrženo a zakládá absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Za této situace mohla žalobkyně požadovat vrácení plnění z titulu bezdůvodného obohacení. V projednávané věci se jedná o velmi podobné smlouvy té, o které rozhodoval krajský soud ve výše uvedené věci. Žalovaný u první smlouvy obdržel částku 50 000 Kč, zaplatil celkem 39 141,16 Kč, a přesto je žalován pro částku přes 65 000 Kč s příslušenstvím, zahrnující i úroky ve výši téměř 100%. Z druhé smlouvy žalovaný obdržel 7 000 Kč, zaplatil 2 080,11 Kč a žalován je pro více než 16 000 Kč. Jak uvedl Nejvyšší soud ve věci 20 Cdo 2897/2017, běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou; tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Ve věci 8 Tdo 699/2017 Nejvyšší soud judikoval, že co se týče občansko-právní judikatury, tato považuje za nepřiměřenou úrokovou míru ve výši 60 %, jež podstatně (téměř 4 násobně) přesahuje horní hranici obvyklé úrokové míry. Obdobně judikoval Nejvyšší soud ve věci 21 Cdo 1484/2004, kde uvedl, že v rozporu s dobrými mravy je výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době její sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěru nebo půjček. Ve věci 21 Cdo 5254/2016 Nejvyšší soud shledal nemravnou úrokovou sazbu ve výši 66 % ročně. V projednávané věci však k nemravné úrokové sazbě přistupuje ještě nemravná výše sjednané smluvní pokuty, pro spotřebitele nepřezkoumatelná„ efektivní“ úroková sazba a další podmínky, zejména přirůstání úroků k jistině, v důsledku kterých je požadováno po žalovaném zaplatit tak vysokou částku. Smluvní pokuty byly sjednány jednak za prodlení s každou splátkou a dále ve výši 0,1 % denně v případě zesplatnění úvěru. To je opět za hranicí mravného ujednání smluvní pokuty, viz. např. judikatura Nejvyššího soudu ve věci 33 Odo 890/2002 nebo 33 Cdo 4986/2009. Žalobkyně si evidentně nepřiměřeného smluvního ujednání byla vědoma, když vzala žalobu částečně zpět tak, že nadále již nepožadovala smluvní pokutu a úroky požadovala pouze ve výši necelých 9% ročně. Soud však musí zkoumat platnost smluvních ujednání v okamžiku uzavření smlouvy a s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že obě smlouvy jsou absolutně neplatné. Proto je možné věc posoudit pouze optikou bezdůvodného obohacení. Žalovaný se vyplacením jistiny bezdůvodně obohatil o 57 000 Kč. Žalobkyni však zaplatil pouze část, zbylou částku ve výši 15 778,73 Kč mu proto soud uložil k zaplacení, spolu se zákonným úrokem z prodlení dle § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po lhůtě k zaplacení dluhu v obou oznámeních o zesplatnění úvěru, když těmito výzvami ze stejného dne byl žalovaný prokazatelně vyzván k úhradě celé částky a byla mu poskytnuta lhůta deseti dnů od sepsání výzvy, tedy ode dne [datum]. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., za situace, kdy převážně úspěšná žalovaná náhradu nákladů řízení nepožadovala.