8 C 174/2023-11 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se žalobou ze dne 10. 10. 2023 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 6 354,61 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], uzavřela s žalovanou dne 25. 8. 2021 smlouvu o úvěru, na jejímž základě jí byl poskytnut úvěr ve výši 5 000 Kč. Tuto částku se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 163,02 Kč, a to nejpozději dne 24. 11. 2021. Finanční prostředky byly žalované poskytnuty na bankovní účet dne 25. 8. 2021. Žalovaná úvěr řádně a včas nevrátila, celkem uhradila částku 1 808,41 Kč Smlouvou ze dne 15. 6. 2023 byla pohledávka za žalovanou postoupena žalobkyni. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, v souladu s § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud rozhodl bez jednání. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutečnosti. [právnická osoba] uzavřela dne 25. 8. 2021 s žalovanou smlouvu o úvěru, na jejímž základě byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 5 000 Kč, které se zavázala vrátit spolu s poplatkem na poskytnutí úvěru ve výši 3 163,02 Kč ve 3 měsíčních splátkách ve výši 2 829 Kč, a to do 24. 11. 2021. Dle výpisu z účtu byla částka 5 000 Kč zaslána na účet žalované dne 25. 8. 2021 Smlouvou ze dne 15. 6. 2023 byla pohledávka za žalovanou postoupena žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 23. 8. 2023, jenž byl dle podacího lístku téhož dne odeslán, a žalovaná v něm byla vyzvána k zaplacení dlužné částky ve lhůtě tří dnů. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně, a to pokud jde o částku 3 191,59 Kč, neboť smlouva o úvěru nebyla platně uzavřena. Žalovaná měla vedle částky 5 000 Kč zaplatit rovněž poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 163,02 Kč, což představuje úrok ve výši 40 % ročně (RPSN 3 168,04 %). Dle názoru soudu se jedná o ujednání neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 588 občanského zákoníku. Soud v souvislosti s tímto odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy s poukazem na citované rozhodnutí lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Soud zjišťoval průměrnou výši úrokových sazeb v korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v roce 2021 činila cca 10 % ročně. Jelikož ujednání o úrocích je nezbytnou součástí smlouvy o úvěru a nejde oddělit od ostatního obsahu smlouvy, je nutno jako na nemravnou posoudit smlouvu jako celek. Žalobkyni se nicméně podařilo prokázat, že její právní předchůdce poskytl žalované částku 5 000 Kč, která v tomto případě představuje bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, jež je žalovaná povinna vydat zpět. Z tvrzení žalobkyně i provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná uhradila částku 1 808,41 Kč. Soud proto žalované uložil povinnost zaplatit zbývající část jistiny ve výši 3 191,59 Kč. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, soud jí rovněž uložil povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku s tím, že počátek prodlení žalované s vrácením bezdůvodného obohacení soud váže k výzvě žalobkyně k vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky ze dne 23. 8. 2023, které bylo předáno k poštovní přepravě téhož dne. Dle § 573 občanského zákoníku se oznámení dostalo do sféry žalované dne 28. 8. 2023, přičemž žalobkyně žalované stanovila lhůtu k plnění v délce 3 dnů. Jelikož tak žalovaná neučinila, dostala se od 1. 9. 2023 do prodlení s plněním svého závazku. Od tohoto data byl též soudem přiznán zákonný úrok z prodlení. Lhůta k plnění byla žalované stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž soud vycházel rovněž ze skutečnosti, že rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem žalobkyně je zcela zanedbatelný a žalované žádné náklady v řízení nevznikly.