11 C 180/2025-17 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku , částka, s příslušenstvím uvedeným ve výroku tohoto rozsudku. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně a žalovaná uzavřeli prostřednictvím internetové domény dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , kterou se žalobkyně zavázala žalované poskytnout částku do výše , částka, . Žalovaná se zavázala poskytnutou částku splácet včetně sjednaných úroků, což však neučinil.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaná se k této výzvě nevyjádřila, ačkoliv jí byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř., proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.Z doložené smlouvy o úvěru soud zjistil, že skutková tvrzení jsou shodná s tvrzením žalobce. RPSN u sjednaného úvěru činí 1 787,77 %, co do splácení smlouva odkazuje na všeobecné obchodní podmínky.Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Ve věci , spisová značka, Nejvyšší soud ČR judikoval, že běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Soud konstatuje, že stejný závěr platí i pro zápůjčku.Soud došel k právnímu názoru, že výše uvedená smlouva o úvěru je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Jedná se o právní zhodnocení, proto bylo možné rozhodnout bez jednání, když účastníci s tímto postupem projevili souhlas. Z doložené smlouvy totiž soud zjistil, že faktická úroková sazba je v řádu několik stovek procent, tomu odpovídá RPSN ve výši přes 1 700 %. Ujednání o takovém navýšení má soud za odporující dobrým mravům, a tedy neplatné dle shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku, platného od , datum, . Ačkoli si je soud vědom, že každé sjednání zápůjčky či úvěru představuje pro věřitele určité fixní náklady, které musí být následně zahrnuty do jeho jednotlivých splátek, neospravedlňuje tato skutečnost dle názoru soudu stranami sjednané navýšení (a tomu odpovídající sazbu ročních procentních nákladů) uvedeného úvěru, které je zcela nemravné a pro dlužníka likvidační. Uvedená výše této sazby dlužníka v drtivé většině případů nutně vrhá do ještě větší finanční tísně, než ve které se nalézal před tím, než mu úvěr byl poskytnut, a úvěr tak jeho finanční situaci nejenže neřeší, ale naopak zhoršuje. Dle judikatury Nejvyššího soudu jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, ). Jestliže v daném období se úroková sazba nákladů u bankovních institucí pohybovala v rozmezí cca 10 % za rok (dle statistických údajů České národní banky), tak pokud by soud připustil, že při nebankovní zápůjčce a objemu poskytnutých finančních prostředků se může jevit přiměřenou sazba cca 3 x vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky na svoji bonitu, je možné jako ještě případně přiměřenou hodnotit sazbou ve výši okolo 30 % za jeden rok. Žalobkyně však požadovala více než desetinásobek a z tohoto pohledu se výše faktického úroku poskytnutého úvěru jeví jako nepřiměřená (nemravná). Ostatně alternativně navrhla žalobkyně věc jako bezdůvodné obohacení.Dle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.V daném případě dospěl soud k závěru, že ujednání o všech poplatcích s ohledem na formulaci a podobu celé smlouvy nelze oddělit od ostatního obsahu, a je třeba proto mít za to, že neplatnou je celá smlouva.Dle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.V řízení bylo výpisem z účtu žalované prokázáno, že žalovaná obdržela částku , částka, . Proto soud vyhověl žalobě pouze v části nevrácené jistiny se zákonným úrokem z prodlení ode dne následujícího po lhůtě stanovené v předžalobní upomínce a ve zbylé části žalobu zamítl.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žalované, jež byla v řízení poměrně úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení pouze proto, že té žádné náklady nevznikly.