5 C 16/2026-13 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení z této částky od , datum, do zaplacení ve výši 12,75 % ročně s odůvodněním, že se žalovaným dne , datum, uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku , částka, , kterou se žalovaný zavázal spolu se souhrnným poplatkem ve výši , částka, splácet v týdenních splátkách po , částka, . Žalovaný uhradil pouze částku , částka, .Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: z doložené smlouvy o úvěru soud zjistil, že skutková tvrzení jsou shodná s tvrzením žalobce. RPSN u sjednaného úvěru činí 217,77 %. Za zapůjčenou částku , částka, byla žalovaný povinen během cca 1 roku uhradit navýšení , částka, .Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Dle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Ve věci , spisová značka, Nejvyšší soud ČR judikoval, že běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat.Soud došel k právnímu názoru, že předmětná smlouva o úvěru je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Jedná se o právní zhodnocení, proto bylo možné rozhodnout bez jednání, když účastníci s tímto postupem projevili souhlas. Z doložené smlouvy totiž soud zjistil, že žalovanému bylo poskytnuto , částka, a spolu se všemi poplatky byl povinen ve lhůtě cca jednoho roku uhradit téměř dvojnásobek, tomu odpovídá RPSN ve výši přes 217 %. Soud konstatuje, že z doložené smlouvy je zřejmé, že žalovaný neměl jinou možnost, než zvolit hotovostní výběr splátek v místě jejího bydliště. Smlouva nemá na výběr jinou možnost splácení, tedy např. volbu obvyklé bezhotovostní platby. Všechny výše uvedené poplatky spojené s úvěrem jsou spolu se sjednaným úrokem de facto odměnou za poskytnutí úvěru, tedy faktickým úrokem. Ujednání o takovém navýšení má soud za odporující dobrým mravům a tedy neplatné dle shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku, platného od , datum, . Ačkoli si je soud vědom, že každé sjednání úvěru představuje pro věřitele určité fixní náklady, které musí být následně zahrnuty do jeho jednotlivých splátek, neospravedlňuje tato skutečnost dle názoru soudu stranami sjednané navýšení (a tomu odpovídající sazbu ročních procentních nákladů) uvedeného úvěru, které je nemravné a pro dlužníka likvidační. Uvedená výše této sazby dlužníka v drtivé většině případů nutně vrhá do ještě větší finanční tísně, než ve které se nalézal před tím, než mu úvěr byl poskytnut, a úvěr tak jeho finanční situaci nejenže neřeší, ale naopak zhoršuje. Dle judikatury Nejvyššího soudu jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, ). Jestliže v daném období se roční procentní sazba nákladů u bankovních institucí pohybovala v rozmezí cca 10 % za jeden rok (dle statistických údajů České národní banky), tak pokud by soud připustil, že při nebankovním úvěru a objemu poskytnutých finančních prostředků se může jevit přiměřenou sazba cca 3 x vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky na svoji bonitu, je možné jako ještě případně přiměřenou hodnotit sazbou ve výši okolo 30 % za jeden rok. Žalobkyně však požadovala cca trojnásobek a z tohoto pohledu se výše faktického úroku poskytnutého úvěru jeví jako nepřiměřená (nemravná).Dle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.V daném případě dospěl soud k závěru, že ujednání o všech poplatcích s ohledem na formulaci a podobu celé smlouvy nelze oddělit od ostatního obsahu, a je třeba proto mít za to, že neplatnou je celá smlouva.Dle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.V řízení bylo prokázáno, že žalovaný obdržel částku , částka, a dle tvrzení žalobkyně vrátil pouze , částka, , proto soud uložil žalovanému povinnost zaplatit zbylou část spolu se zákonným úrokem z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ode dne následujícího po lhůtě k zaplacení stanovené v předžalobní upomínce. Ve zbytku pak byla žaloba s ohledem na shora uvedené závěry jako nedůvodná zamítnuta.O nákladech řízení soud rozhodl v § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně měla úspěch ve věci pouze částečný, méně než poloviční, a žalovaný náhradu nákladů nepožadoval.