11 C 224/2022-10 — Okresní soud v Sokolově

Manželka podala návrh na rozvod manželství, které považuje za trvale a hluboce rozvrácené. S manželem se již navzájem nepotřebují. Od roku 2019 žijí zcela odděleně. Manžel se k návrhu nepřipojil. Z výpovědí účastníků, jejich občanských průkazů a oddacího listu soud zjistil, že sňatek uzavřeli 4. 9. 2004 v [obec]. Manželka má ukrajinskou, manžel českou národnost, oba jsou státními příslušníky ČR. U manželky se jedná o třetí, u manžela o druhé manželství, ze kterého děti nepocházejí. Navrhovatelka v průběhu ústního jednání vypověděla, že účastníci již dva roky bydlí odděleně. Manžel si sám vaří, nakupuje, sám se o sebe stará. Situace se postupně zhoršovala, až do okamžiku, kdy dospěla k závěru, že s manželem být nemůže. Nedokáže ji totiž ani řádně oslovit či pozdravit. Rozhodla se, že bude žít sama. Manžel v průběhu ústního jednání vypověděl, že s manželkou opravdu dva roky nehospodaří a v podstatě se spolu vůbec nebaví. Pokud od něho manželka odejde, nezhroutí se z toho. I on se o sebe dokáže postarat. Uvedl, že se odlišovali v politických názorech, o kterých se spolu často bavili. Společné jmění si účastníci dosud nerozdělili. Bude to věcí navrhovatelky. Manžel jí v tom nebude bránit. Právní zástupce navrhovatelky v závěru konstatoval, že manželství účastníků nefunguje. Pokud jeho klientka dospěla k závěru, že je třeba manželství ukončit, navrhl, aby jí soud vyhověl. Podle ustanovení § 755 odst. 1 občanského zákoníku, manželství může být rozvedeno, je-li soužití manželů hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení. Podle ustanovení § 756 občanského zákoníku, soud, který rozhoduje o rozvodu manželství, zjišťuje existenci rozvratu manželství a přitom zjišťuje jeho příčiny. V posuzovaném případě je zřejmé, že spolu účastníci déle než dva roky prakticky nežijí. Každý se stará sám o sebe a pouze se dělí o náklady spojené s bydlením. S ohledem na postoj obou nelze předpokládat, že by soužití obnovili a proto soud návrhu na rozvod vyhověl. Výrok o náhradě nákladů řízení vyplývá z ustanovení § 23 zákona č. 292/2013 Sb.