7 C 421/2020-130 — Okresní soud v Sokolově

Žalobou podanou původně u Okresního soudu v Jičíně se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení přiměřeného zadostiučinění v částce 48 000 000 Kč. Žalobce byl na svou žádost Okresním soudem v Jičíně osvobozen od soudních poplatků v plném rozsahu a byl mu ustanoven zástupce k ochraně jeho zájmů. Následně byla věc postoupena zdejšímu soudu a to na základě jeho místní příslušnosti. K výzvě soudu pak zástupce žalobce doplnil žalobu v tom směru, že nárok na zaplacení náhrady nemajetkové újmy vyplývá ze skutečnosti, že žalovaný byl žalobci ustanoven jakožto obhájce v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 179/2018 ve kterém byl žalobce uznán vinným ze spáchání zločinu násilí proti úřední osobě, za což mu byl uložen souhrnný trest v odnětí svobody ve výši 48 měsíců nepodmíněně. Následně byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2019 č. j. 7 To 330/2019-346, přičemž odvolací soud znovu rozhodl tak, že uložil žalobci souhrnný trest odnětí svobody ve výši 48 měsíců. Žalobce chtěl napadnout rozhodnutí Okresního i Krajského soudu dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR a proto dal žalovanému výslovný pokyn, aby dovolání v jeho v zastoupení podal. Žalovaný jako ustanovený obhájce však dovolání v zákonné lhůtě nepodal, čímž došlo k opomenutí základních práv žalobce, zejména práva na spravedlivý proces a práva na řádnou formální obhajobu. V důsledku tohoto zásadního pochybení žalovaného byl žalobce nucen nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody a tento trest vykonat. K tomu však nemuselo dojít, pokud by žalovaný splnil své zákonné povinnosti a dovolání za žalobce podal. Nevyužitím od tohoto mimořádného opravného prostředku došlo k i odepření práva žalobce na přezkum předmětných rozhodnutí Ústavním soudem ČR případně Evropským soudem pro lidská práva. Žalovaný tak porušením své zákonné povinnosti - chránit a prosazovat zájmy klienta, způsobil žalobci újmu, zejména na osobní svobodě. S ohledem na způsobené strasti požaduje žalobce přiměřené zadostiučinění za strádání ve výkonu trestu a nespravedlnost, která je na něm páchána, a to v částce 48 000 000 Kč. Žalobce je přesvědčen, že jeho dovolání by bylo Nejvyšším soudem ČR vyhověno. Pochybení žalovaného vyplývá i z vyrozumění České advokátní komory, dle kterého byla na žalovaného podána kárná žaloba. Žalovaný k žalobě v prvé řadě namítal, že není pasivně legitimován, když po celou dobu výkonu advokacie, tuto vykonává v pracovněprávním poměru a nikoliv samostatně. Tato skutečnost, že činnost vykonává jako zaměstnaný advokát, je patrná z výpisu ze seznamu advokátů vedeného pod Českou advokátní komorou, jež je veřejně dostupný na webových stránkách [webová adresa]. Z ustanovení § 24 odst. 3 Zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii pak vyplývá, že za případnou újmu způsobenou klientovi v souvislosti s výkonem advokacie zaměstnaného advokáta a to i v případě ustanovení takového advokáta obhájcem v trestním řízení odpovídá klientovi nikoliv zaměstnaný advokát ale jeho zaměstnavatel. Z tohoto důvodu pak žalovaný odmítá svou pasivní legitimaci v tomto řízení. Žalobce pak k námitce žalovaného ještě doplnil, že mu nebylo známo, že by žalovaný vykonával advokacii jako zaměstnaný advokát, když disponuje toliko ustanovením žalovaného obhájcem pro trestní řízení, ze kterého tato skutečnost nevyplývá. Žalobce v době podání žaloby neměl a nemá ani možnost tuto informaci ověřit či zjistit. Z procesní opatrnosti pak žalobce navrhl, aby do řízení přistoupil dalších účastník na stranu žalovaného, a to [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokát se sídlem [adresa žalovaného]. V řízení bylo nakonec rozhodnuto tak, že přistoupení dalšího žalovaného do řízení nebylo připuštěno, neboť návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení žalobce obchází institut záměny účastníků ve smyslu ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř.. Soud provedl v řízení toliko důkaz usnesením o ustanovení obhájce ve věci 31 Nt 14114/2018, ze kterého zjistil, že žalovaný byl v tomto trestním řízení ustanoven ex offo obhájcem žalobci. Soud neprovedl žádné další důkazy, neboť posouzení daného případu spočívalo v toliko v právním hodnocení, zda žalovaný odpovídá za případnou újmu způsobenou žalobci. Z úřední činnosti je soud známo, že žalovaný vykonává advokacii jako zaměstnaný advokát, což je zřejmé i z veřejně dostupného seznamu advokátů vedeného českou advokátní komorou. V souladu s § 24 odst. 3 Zákona o advokacii, za újmu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie zaměstnaným advokátem odpovídá klientovi zaměstnavatel advokáta. Tato odpovědnost je odpovědností výlučnou. Pokud žalobce navrhoval, aby soud posoudil odpovědnost žalovaného podle ustanovení občanského zákoníku, pak soud zastává názor, že zákon advokacii je vůči občanskému zákoníku lex specialis, který upravuje odpovědnost advokáta za újmu, která by případně vznikla v souvislosti s výkonem advokacie, a tudíž vylučuje použití norem občanského zákoníku. Jelikož v řízení bylo zjištěno, že žalovaný není účastníkem hmotně právního vztahu, o kterém se v posuzované věci jedná, je to důvodem k zamítnutí žaloby, neboť takový účastník postrádá pasivní věcnou legitimaci. Soud proto žalobu zamítl v plném rozsahu. Výrok o náhradě nákladů řízení vyplývá ze skutečnosti, že ačkoliv byl žalovaný v řízení plně úspěšný, náhradu nákladů nepožadoval.