6 C 62/2022-18 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí soudu, podle nějž by žalovaná byla povinna zaplatit jí 3 105 Kč z titulu nezaplacených televizních poplatků ve výši 135 Kč měsíčně od února 2019 do prosince 2020 včetně, které žalovaná neuhradila ani přes opakované výzvy žalobkyně. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Z výzvy k přihlášení poplatníka [anonymizováno] dne 2. 7. 2018 bylo zjištěno, že žalovaná byla oslovena [anonymizována dvě slova] s ohledem na skutečnost, že je evidovaným odběratelem elektrické energie a nebyla nalezena mezi plátci televizních poplatků s tím, že tuto situaci je nutné do 30 dnů od doručení této výzvy vyřešit, a pokud se žalovaná v této lhůtě nevyjádří, bude zařazena do evidence osob s povinností televizní poplatky hradit. Z dodejky k této výzvě bylo zjištěno, že byla žalované doručena 16. 7. 2018. Z dopisu žalobkyně z 25. 1. 2019 bylo zjištěno, že žalovaná se k této výzvě nevyjádřila a byla proto obeznámena o tom, že byla zařazena do evidence plátců televizních poplatků s povinností hradit tyto poplatky od února 2019, k čemuž odpovídá i potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků od měsíce ledna 2019. Z výzev z 8. 3. 2021 a 18. 5. 2021 bylo zjištěno, že žalovaná od února 2019 do prosince 2020 včetně neuhradila tyto televizní poplatky (23x 135 Kč) a byla vyzvána k jejich úhradě s tím, že v opačném případě bude podána žaloba. Žalovaná neprokázala, že by tak učinila. 4. V řízení tedy bylo prokázáno, že žalovaná jako odběratel elektřiny připojená k distribuční soustavě se po výzvě žalobkyně v dané lhůtě 30 dnů nevyjádřila, zda vlastní nebo používá televizní přijímač. V souladu s ustanovením § 3 odst. 4 zákona č. 348/2005 Sb. o televizních poplatcích se tedy žalovaná považuje za poplatníka rozhlasového a televizního poplatku, a to od února 2019, avšak tyto televizní poplatky do prosince 2020 (23x 135 Kč měsíčně) v rozporu s ustanovením § 7 citovaného zákona neuhradila. Žaloba na celkových 3 105 Kč je tedy důvodná a soud jí vyhověl jak ohledně této dlužné částky, tak i ohledně úroků z prodlení, které žalobkyně požadovala pouze do doby podání žaloby a kapitalizovala je na částku 509,55 Kč, když nárok na tyto poplatky vyplývá z ustanovení § 10 citovaného zákona a jejich výše odkazuje na předpisy občanského práva, přičemž je v souladu s § 2 prováděcího vládního nařízení č. 391/2013 Sb. 5. Žalobkyně byla ve věci plně úspěšná a má proto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly jednak za soudní poplatek ve výši 400 Kč, a jednak dvě paušální náhrady hotových výdajů ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. jako nezastoupenému účastníku s tím, že výše těchto nákladů představuje dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. 2 x 100 Kč. Celkové náklady řízení tedy představují 600 Kč.