11 C 19/2021-18 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobce se vůči žalovanému domáhá zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím z titulu neuhrazení televizního poplatku podle zákona č. 348/2005 Sb. za měsíce říjen 2017 až leden 2020. 2. Podle § 115a o.s.ř. není třeba k projednání věci nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popř. s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud zaslal žalovanému výzvu k vyjádření, zda souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání, když žalobce s tímto postupem vyjádřil souhlas již v podaném návrhu, s tím, že jej poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud předpokládat ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř., že s projednáním věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný neměl žádných námitek, proto soud rozhodl bez nařízení jednání. 3. Soud ohledně skutkového stavu zjistil, že žalovaný se stal držitelem televizního přijímače, čímž mu ze zákona vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence. Tuto svou povinnost žalovaný splnil dne [datum]. Vznikla mu tak povinnost platit v souladu se zákonem č. 348/2005 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích v platném znění televizní poplatek ve stanovené výši. Žalovaný však nedostál své povinnosti a poplatky za měsíce říjen 2017 až leden 2020 neplatil. Ve všech těchto 28 měsících byl předepsán poplatek ve výši 135 Kč. Součet nezaplacených poplatků představuje částku ve výši 3 780 Kč. Tvrzené skutečnosti žalobce prokázal předloženými listinami, a to potvrzením o přihlášení poplatníka televizního poplatku – výpisem z evidence České pošty, výzvou k zaplacení dlužných televizních poplatků s doručenkou a specifikací výpočtu kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení. 4. Po právní stránce nahlížel soud na věc podle § 7 a § 10 zákona č. 348/2005 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích. Jelikož žalovaný dosud žalobci nezaplatil televizní poplatky za shora uvedené období a nesplnil tak svoji zákonnou poplatkovou povinnost, rozhodl o této povinnosti soud, a to včetně úroku z prodlení ve výši dle vládního nařízení č. 351/2013 Sb. 5. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodováno podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že úspěšnému žalobci byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů řízení. Při posuzování účelnosti vycházel soud z Nálezu Ústavního soudu I. ÚS 3344/12 ze dne [datum], který shrnul dosavadní praxi v nálezech Ústavního soudu ve vztahu k nákladům řízení [anonymizováno] ve sporech o zaplacení televizního poplatku. Okresní soud se s jeho závěry zcela ztotožňuje, že činnost žalobce je specifická v tom, že je v převážné míře financována právě z televizních poplatků, jejichž výnos pokrývá takřka 90 % nákladového rozpočtu žalobce. Agendu televizních poplatků žalobce sám spravuje a je jistě žádoucí a správné, aby si správu spojenou s výběrem zabezpečoval rovněž sám. Pokud pak předává zpracovanou agendu následně k vymáhání advokátní kanceláři, vytrácí se racionální smysl právního zastoupení advokátem, neboť nelze očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, kterými by nedisponovali pracovníci právního útvaru žalobce. Žádnou výjimku, která by si vyžadovala speciální zastoupení advokátem, v tomto sporu soud neshledal, jedná se o běžnou typovou žalobu na zaplacení nezaplacených poplatků ve výše uvedeném období. Pokud žalobce zvolil pro tento běžný typ sporu právní zastoupení, je to jistě jeho právo, ale nejedná se o účelné uplatnění nebo bránění práva, pro které lze žalobci přiznat náhradu vynaložených nákladů řízení. Za účelný náklad tak lze považovat toliko zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč. 6. Odůvodnění rozsudku je vyhotoveno ve zkrácené formě, neboť proti němu není odvolání přípustné (§ 157 odst. 4 o.s.ř.).