13 C 67/2021-61 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu se domáhal žalobce zaplacení částky 28 881,62 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, dopočteným kapitalizovaným úrokem, úrokem a smluvními pokutami. Žalobu odůvodnil tvrzením, že mezi žalobcem a žalovaným došlo dne [datum] k uzavření smlouvy o úvěru. Na základě této smlouvy se zavázal žalobce poskytnout žalovanému úvěr v částce 26 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet spolu s úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 129,68%, a to v pravidelných měsíčních splátkách v částce 1 935 Kč. Žalovaný se tak zavázal vrátit žalobci částku 92 880 Kč. Žalobce však dluh nesplácel řádně a z celkové vyčerpané jistiny dosud neuhradil částku 25 776,06 Kč. Žalobce se proto domáhal zaplacení této částky, dále úhrady dopočteného úroku v částce 5 528,94 Kč, zákonného úroku z prodlení, smluvních pokut v částkách 998 Kč a 12 002 Kč a částky představující náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 600 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Z návrhu na uzavření smlouvy, oznámení o schválení úvěru a předsmluvního formuláře má soud za prokázané, že mezi účastníky bylo ujednáno poskytnutí úvěru ve výši 26 000 Kč s tím, že roční procentní sazba nákladů na úvěr činila 133,37% Smluvní strany si ujednaly roční úrokovou sazbu ve výši 129,68%. Celková suma, kterou měl žalovaný za předpokladů řádného splácení uhradit, představovala částku 92 880 Kč. Jako důsledek prodlení klienta se splacením úvěru bylo dohodnuto, že věřitel může po klientovi požadovat náhradu nákladů ve výši 200 Kč za každý případ, kdy dojde k prodlení s placením o délce 15 dní, dále potom úroky z prodlení, které odpovídají zákonné sazbě. Účastníci konečně sjednali i smluvní pokuty ve výši 499 Kč, a to za každou splátku, u které se ocitl v prodlení o délce 30 dnů a 0,1% denně z dlužné nové jistiny úvěru, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. 4. Soud při každém svém rozhodování musí zkoumat, zda právo, jemuž se má dostat ochrany, je v souladu se zákonem a ústavním pořádkem. Při posuzování závazků z úvěrových smluv tak musí mimo jiné zvažovat, zda přiznání úroků z prodlení (a dalších částek, které mají být v souvislosti s úvěrem hrazeny) ve výši, v jaké je žalobce požaduje, je v souladu s ujednáním účastníků a s dobrými mravy. Pokud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí z tohoto zjištění vyvodit odpovídající závěry. Namátkou lze odkázat na rozhodnutí Nevyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kde Nejvyšší soud dovodil, že„ nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského státu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy“. Dále Nejvyšší soud odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů v rozhodnutí ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002 a věc uzavřel tak, že„ vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroku (výše 60% ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy“. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2010 ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení„ posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Přičemž po přijetí závěru o neplatnosti dohody o výši úroku z prodlení je třeba zabývat se nárokem na zákonný úrok z prodlení“. Byť se uvedená judikatura vztahuje k právním vztahům vzniklým za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., jsou její závěry nepochybně použitelné i v aktuální právní úpravě. Pokud ze smlouvy o úvěru vyplývá, že úroková sazba představuje 129,68% ročně, což podle žalobce je i roční procentní sazbu nákladů (RPNS). Samotný žalobce pak v žalobě tvrdí, že úroková sazba ve smlouvě je efektivní úroková sazba a úroková sazba byla stanovena na základě znaleckého posudku na 86,1 % ročně. Celková částka splatná klientem v případě řádného hrazení úvěru ve výši 26 000 Kč představuje 92 880 Kč, tedy víc než trojnásobek poskytnuté částky. Vedle toho došlo k ujednání o náhradě účelných nákladů vzniklých věřiteli v souvislosti s prodlením klienta se splácením kterékoli částky o více než 15 dní ve výši 200 Kč, o zákonném úroku z prodlení a konečně o smluvních pokutách ve výši 499 Kč za každé prodlení delší než 30 dní a ve výši 0,1% denně z částky nove jistiny úvěru, ohledně níž je klient v prodlení. Popsané smluvní povinnosti ve svém součtu zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že je s odkazem na shora citovaná ustanovení na místě zabývat se otázkou platnosti smluvních ujednání. Této úvaze nijak nepřekáží fakt, že klient – žalovaný smlouvu v této podobě podepsal. Zákon výslovně předpokládá, že uzavřené smlouvy budou podrobovány přezkumu z hlediska jejich platnosti ze všech podstatných hledisek. V úvěrových vztazích jsou navíc pravidelně navrhované texty smluv koncipovány předem bez reálné možnosti změny ze strany klienta. Některá ujednání v těchto smlouvách (například to, že v téže smlouvě jsou úroky a sankce uváděny jednou jako denní, jindy jako měsíční či roční) navíc komplikují orientaci v textu smlouvy a v závazcích, které z ní plynou. S ohledem na roční procentní sazbu nákladů zkoumané smlouvy (129,68 %), která významně převyšuje úrokovou míru, kterou citovaná judikatura již považuje za nepřijatelnou (60%), soud uzavřel, že ujednání o úrocích je v tomto případě s ohledem na svou výši a okolnosti uzavření neplatné. Následně zvažoval, jaké důsledky to má na účastníky uzavřený právní vztah. 5. Podle § 547 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o.z.), musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Podle § 580 odst. 1 o.z. je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, neplatné. Dobré mravy jsou obecně chápány jako korektiv platnosti právních jednání, který se uplatňuje vedle zákona a dopadá na taková právní jednání, která sice zákonu výslovně neodporují, přesto však pro rozpor s dobrými mravy nemohou obstát. Obecně přijímané vymezení tohoto právního pojmu neexistuje, je proto na soudu, aby tento rozpor s dobrými mravy v individuálních případech odstraňoval. Následkem porušení dobrých mravů je neplatnost právního jednání a to s ohledem na ustanovení § 588 o.z. neplatnost absolutní. Shora bylo vyloženo, z jakých důvodů považuje soud jednání žalobce v okamžiku uzavírání smlouvy za neplatné. Zbývalo pouze posoudit, zda se jedná o neplatnost ujednání pouze ohledně výše úroku či o neplatnost smlouvy jako takové. Podle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V některých případech lze ujednání o úrocích od ostatních částí smlouvy bez větších problémů oddělit. U společností poskytujících úvěr je však příjem z úroku důvodem pro uzavření smlouvy, jejich ekonomickým smyslem. U bankovních úvěrů se musí jednat přitom o profit v takové výši, že uhradí náklady spojené s realizací úvěru a poskytne přiměřený zisk. Nebankovní společnosti poskytují pravidelně úvěry osobám, které by s ohledem na nedostatečnou bonitu na bankovní úvěr nedosáhly, a de facto počítají s tím, že řada klientů svou povinnost nesplní. Výše úroku a další zajišťovací mechanizmy představují vedle zisku jakousi záruku návratnosti prostředků v širší rovině. Finanční profit ze solventních klientů musí být tak velký, aby pokryl ztráty vzniklé pohledávkami z úvěrů nedobytných. Proto není reálné, že by právní předchůdce žalobce poskytl úvěr za stejných podmínek, jako ho poskytují banky. Neplatnou část smlouvy tak nelze od zbývajících ujednání oddělit. Uvedený právní názor je v souladu i s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu ČR, která se posuzovanou problematikou opakovaně zabývala ve věcech exekučních. Z ní vyplývá, že rozpor s dobrými mravy se v posuzovaných věcech (které byly prakticky skutkově totožné) vztahuje na celý závazkový vztah. Všechny povinnosti dlužníka jsou ve svém kontextu tak nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, tedy smlouvu považovat za neplatnou. (v podrobnostech lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 75/2020, případně usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 5.02020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019). Za této situace považuje soud celou smlouvu uzavřenou mezi účastníky za neplatnou. 6. Vzhledem k tomu, že ujednání stran bylo shledáno neplatným, musel soud bez dalšího posoudit závazky stran podle pravidel bezdůvodného obohacení. Soud v tomto směru poučil žalobce, ten se vyjádřil, že s názo