8 C 203/2020-137 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala, aby se zdržel užívání ve výroku uvedeného domu a současně, aby byl povinen strpět jeho užívání žalobkyní, a to vždy do [datum], s odůvodněním, že mezi účastníky byla v souvislosti s rozvodem manželství uzavřena dne [datum] smlouva o vypořádání vzájemných majetkových vztahů pro dobu po rozvodu. V ní se účastníci mimo jiné dohodli v odstavci 7) tak, že pokud jde o bydlení v domě [adresa], bude tento dům moci výhradně a bezplatně užívat žalobkyně s dětmi do [datum]. Předmětné nemovité věci jsou přitom v souladu s uvedenou smlouvou ve vlastnictví žalovaného. Smlouva byla v tomto znění uzavřena s přihlédnutím k potřebám nezletilých dětí, aby vyrůstaly ve stabilním prostředí, na které jsou zvyklé. Žalovaný v uzavřené smlouvě dobrovolně dočasně omezil rozsah svých vlastnických práv. Smluvní ujednání však žalovaný porušuje, nemovité věci užívá dle svých představ a odůvodňuje to odkazem na vlastnické právo. Přenechání nemovitých věcí k užívání bývalé manželce s dětmi, byť na relativně dlouhou dobu, nelze posuzovat jako nemravné jednání. Smlouva mezi účastníky nezakládala hrubý nepoměr plnění mezi účastníky, neboť žalovaný získal veškeré nemovité věci do svého výlučného vlastnictví a mimo jiné též získal obchodní podíl ve společnosti [právnická osoba] Žalovaný smlouvu neuzavíral v tísni, nebyl k jejímu uzavření nucen žádnými pohrůžkami, nebyl žádným způsobem manipulován či uváděn v omyl ohledně významu smlouvy. Není důvodný ani žalovaným vznesený nárok na vrácení věci, neboť žalobkyně slečně [příjmení] nemovité věci nepřenechala, ale jednalo se vždy jen o její návštěvu. Podaná žaloba není šikanózním zneužitím práva, naopak je snahou žalobkyně zamezit šikaně vůči své osobě ze strany žalovaného, který v domě narušuje zásadním způsobem její soukromí, zakazuje její návštěvy a konflikty vyvrcholily agresí ze strany žalovaného, kdy dne 6. 9. 2020 byla nucena ze strachu nemovitosti dočasně opustit. 2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že smlouvu uzavřenou mezi účastníky o vypořádání společného jmění manželů považuje v části o výhradním užívání předmětných nemovitostí žalobkyní za absolutně neplatnou. Tato část naplňuje znaky lichvy podle § 1796 občanského zákoníku, kdy žalobkyně využila tísně žalovaného a jeho neznalosti k tomu, aby prosadila uzavření dohody, jejíž plnění je v hrubém nepoměru ve prospěch žalobkyně. [příjmení] smlouvy považuje žalovaný za platný, jelikož byl s obsahem srozuměn a vyplýval ze skutečné dohody stran. I kdyby soud dospěl k závěru, že dohoda je v této části platná, byl by požadavek na vystěhování žalovaného proti dobrým mravům a jednalo by se o šikanózní výkon práva, neboť žalovaný nemá kde bydlet a nedisponuje finančními prostředky k tomu, aby si mohl dovolit jakýkoli podnájem další nemovitosti. Dohoda byla uzavřena po dvouletém období neshod mezi žalovaným a žalobkyní za účelem konečného vypořádání jejich majetku po rozvodu a tato byla nakonec vypracována advokátem žalobkyně. Žalovaný nikdy nezamýšlel své nemovitosti opustit a přenechat je pouze žalobkyni, nikdy ani nebydlel ve Slovenské republice, což žalobkyně věděla již v době sepsání dohody. Záměrem žalovaného bylo poskytnout manželce přechodné útočiště do doby, než jí vyplatí slíbené vypořádání, zejména s ohledem na děti a poskytl jí štědré podmínky vypořádání. Bezplatné užívání nemovitostí žalobkyní přesně odpovídá definici výpůjčky dle § 2193 občanského zákoníku. Protože žalobkyně umožňuje slečně [jméno] [příjmení] užívání nemovitosti opakovaně a ve velkém rozsahu, požádal žalovaný o předčasné vrácení věci, neboť žalobkyně užívala věc v rozporu se smlouvou. Smlouva o výpůjčce proto zanikla dnem, kdy žalovaný doručil žalobkyni požadavek na okamžité vrácení nemovitostí. Vzhledem k tomu, že v nemovitosti bydlí i nezletilé děti, nepožaduje žalovaný okamžité vystěhování žalobkyně, ale souhlasí s tím, aby nemovitosti nadále přechodně užívala, než nalezne samostatné bydlení, avšak toto období nemůže trvat do roku [rok]. 3. Podle § 739 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) dohoda o vypořádání vyžaduje písemnou formu, pokud byla uzavřena za trvání manželství nebo pokud je předmětem vypořádání věc, u které vyžaduje písemnou formu i smlouva o převodu vlastnického práva. Podle § 740 o. z. nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění. Podle § 742 odst. 1 písm. a) o. z. nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla: podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné. Podle § 1796 o. z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Podle § 580 o. z. odst. 1 neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 2193 o. z. smlouvou o výpůjčce půjčitel přenechává vypůjčiteli nezuživatelnou věc a zavazuje se mu umožnit její bezplatné dočasné užívání. Podle § 2198 o. z. půjčitel se nemůže domáhat předčasného vrácení věci; to neplatí, užije-li vypůjčitel věc v rozporu se smlouvou. 4. V dané věci má soud za prokázané z písemné smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů – společného jmění manželů a práv a povinností k bydlení pro dobu po rozvodu manželství ze dne [datum] (č. l. 4 spisu; dále jen smlouva), že se v ní účastníci mimo jiné dohodli na tom, že ve výroku uvedenou budovu (dále jen nemovitost nebo dům) připadající ze společného jmění manželů (dále jen SJM) do výhradního vlastnictví žalovaného, bude bezplatně a výhradně užívat žalobkyně s dětmi do [datum] (odst. [anonymizováno]) smlouvy). [příjmení] mezi účastníky bylo, že podpisy na této písemné smlouvě jsou jejich pravými podpisy a dále mezi nimi bylo též nesporné, že písemnou smlouvu v totožném znění podepsali ještě i dne [datum] (č. l. 47), a to v souvislosti s řízením o rozvod manželství (č. l. 49 p. v.). Dále má soud za prokázané, že v okamžiku uzavření smlouvy dne [datum] žalovaný dlouhodobě pracovně pobýval ve Slovenské republice. Takto žalovaný výslovně uvedl při jednání dne [datum] ve věci úpravy péče a výživy nezletilých dětí pro dobu po rozvodu manželství (č. l. 37):„ Já v podstatě pracuji již několik let v [anonymizováno], kde bydlím v pronajatém bytě. [příjmení] více než dva roky s manželkou nežijeme.“ Obdobně před soudem vypovídal i při jednání ve věci rozvodu dne [datum], kdy po poučení podle § 131 o. s. ř. uvádí, že žije v [anonymizováno]. Manželku s dětmi navštěvuje, jezdí přibližně jednou za 14 dnů (č. l. 6 p. v. přílohového spisu). Soud má proto za vyvrácené tvrzení žalovaného, že„ nikdy ani nebydlel ve Slovenské republice“ (č. l. 17), neboť i ve svém výslechu při jednání v nyní projednávané věci dne [datum] vypověděl, že bydlel ve Slovenské republice (nejprve v hotelu, pak v pronajatém bytě) a na adresu trvalého bydliště do nemovitosti jezdil jednou za dva nebo za tři týdny (č. l. 118 p. v.). Z výpovědi žalovaného má soud dále za prokázané, že když takto do ČR přijížděl, prakticky celý víkend sekal zahradu, takže neměl vůbec čas se věnovat dětem a někdy ani tuto práci za víkend nedokončil (tamtéž). Bylo tomu tak nejen několik let před rozvodem manželství, ale i několik let po rozvodu, neboť podle výpovědi žalovaného v [anonymizováno]„ přestal dlouhodobě bydlet asi před dvěma lety“ (č. l. 119), tj. v roce [rok] (žalobkyně uvedla, že toto není schopna přesně zařadit - č. l. 114 p. v.) a k pravomocnému rozvodu manželství účastníků došlo dne [datum] (č. l. 9 přílohového spisu sp. zn. [spisová značka], dále jen přílohový spis). Z uvedené frekvence příjezdů žalovaného do ČR jednou za čtrnáct dnů či za 3 týdny (jak jej potvrdila i žalobkyně - č. l. 114), která trvala několik let před podpisem smlouvy a i několik let po jejím podpisu, plyne, že žalovaný v nemovitosti pobýval na víkend jednou, maximálně dvakrát do měsíce, tedy přijížděl cca dvacetkrát za celý rok. Pak nelze než uzavřít, že skutečné centrum života a zájmu žalovaného, kde pobýval většinu doby, kde pracoval, ale i trávil volný čas po práci, navazoval sociální kontakty a vztahy, nebylo v České republice, ale na Slovensku. Žalobkyně po tuto dobu nijak žalovanému nebránila bydlet v domě, a to před uzavřením smlouvy v souladu s rozsahem SJM, do kterého připadal i dům, ani po jejím uzavření v souladu s článkem 13) smlouvy. Před dvěma lety žalovaný začal více pracovat z