9 C 252/2020-21 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu se domáhal žalobce zaplacení částky 44 884,97 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, dopočteným kapitalizovaným úrokem a náklady spojenými s uplatněním pohledávky. Žalobu odůvodnil tvrzením, že mezi původním věřitelem [právnická osoba] [příjmení] [anonymizováno] a žalovaným došlo dne 6. 3. 2017 k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru; na základě této smlouvy se zavázal právní předchůdce žalobce poskytnout žalovanému revolvingový úvěr až do úvěrového limitu 35 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet spolu s úrokem ve výši 8,5% měsíčně a poplatkem za čerpání úvěru ve výši 12,5% z každé čerpané částky, a to v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši odpovídající 12,5% nesplaceného úvěru, případně částky 1 000 Kč. Žalovaný na základě smlouvy o revolvingovém úvěru čerpal celkem 69 601,23 Kč, tuto částku měl splácet shora popsaným způsobem zakotveným ve smlouvě. Dluh však nesplácel řádně a z celkové vyčerpané jistiny dosud neuhradil částku 44 884,97Kč. Žalobce se proto domáhal zaplacení této částky, dále úhrady dopočteného úroku, zákonného úroku z prodlení a částky představující náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 250 Kč se splacením jakékoli částky. 2. Soud vydal ve věci platební rozkaz, ten se však nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou, proto byl usnesením zdejšího soudu ze dne 13. listopadu 2020 č.j. EPR 235975/2020-9 zrušen. 3. Podle § 115a o.s.ř. není třeba k projednání věci nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popř. s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud zaslal účastníkům výzvu k vyjádření, zda souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání a současně je poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud předpokládat ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř., že s projednáním věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci neměli žádných námitek, proto soud rozhodl bez nařízení jednání. 4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek mezi [právnická osoba] [příjmení] [anonymizováno] a [právnická osoba] ze dne 18. 12. 2019 a ze smlouvy o postoupení pohledávek mezi [právnická osoba] a žalobcem ze dne následujícího, dále ze seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že pohledávka původního věřitele byla nejprve postoupena na [právnická osoba] a následně na žalobce. Soud proto považoval aktivní legitimaci žalobce ve sporu za prokázanou. 5. Ze smlouvy uzavřené dne 17. 5. 2018 mezi [právnická osoba] [příjmení] [anonymizováno] a [celé jméno žalovaného] soud zjistil, že mezi účastníky bylo ujednáno poskytnutí revolvingového úvěru do výše úvěrového limitu 35 000 Kč s tím, že roční procentní sazba nákladů na úvěr činila 264,42% Smluvní strany si ujednaly měsíční úrok ve výši 8,5% (tedy 102% ročně), dále poplatek za každé další čerpání úvěru ve výši 12,5% z každé částky. Celková suma, kterou měl žalovaný za předpokladů řádného splácení uhradit, představovala částku 96 459,54 Kč. Jako důsledek prodlení klienta se splacením úvěru bylo dohodnuto, že věřitel může po klientovi požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 250 Kč za každý případ, kdy dojde k prodlení s placením, dále potom úroky z prodlení, které odpovídají zákonné sazbě. Účastníci konečně sjednali i smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z částky, s jejíž úhradou je klient v prodlení. Žalobce předložila k důkazu faktury, z nichž je patrné, jakým způsobem úhrady žalovanému účtoval. 6. Soud při každém svém rozhodování musí zkoumat, zda právo, jemuž se má dostat ochrany, je v souladu se zákonem a ústavním pořádkem. Při posuzování závazků z úvěrových smluv tak musí mimo jiné zvažovat, zda přiznání úroků z prodlení (a dalších částek, které mají být v souvislosti s úvěrem hrazeny) ve výši, v jaké je žalobce požaduje, je v souladu s ujednáním účastníků a s dobrými mravy. Pokud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí z tohoto zjištění vyvodit odpovídající závěry. Namátkou lze odkázat na rozhodnutí Nevyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kde Nejvyšší soud dovodil, že„ nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského státu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy“. Dále Nejvyšší soud odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů v rozhodnutí ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002 a věc uzavřel tak, že„ vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroku (výše 60% ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy“. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2010 ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení„ posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Přičemž po přijetí závěru o neplatnosti dohody o výši úroku z prodlení je třeba zabývat se nárokem na zákonný úrok z prodlení“. Byť se uvedená judikatura vztahuje k právním vztahům vzniklým za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., jsou její závěry nepochybně použitelné i v aktuální právní úpravě. Pokud ze smlouvy o revolvingovém úvěru vyplývá, že úroková sazba představuje 8,5% měsíčně, jedná se o roční úrokovou sazbu ve výši 102% Vedle toho se smluvní strany dohodly, že klient zaplatí poplatek za čerpání úvěru ve výši 12,5% z každé čerpané částky, tím se výše úroku ještě významně navyšuje. Žalobce vyčíslil roční procentní sazbu nákladů (RPNS) výši 264,42%, což zahrnuje úroky z úvěru a poplatek za čerpání. Celková částka splatná klientem v případě řádného hrazení úvěru ve výši 35 000 Kč představuje 96 459,54 Kč, tedy přibližně trojnásobek poskytnuté částky. Vedle toho došlo k ujednání o náhradě účelných nákladů vzniklých věřiteli v souvislosti s prodlením klienta se splácením kterékoli částky ve výši 250 Kč, o zákonném úroku z prodlení a konečně o smluvní pokutě ve výši 0,1% denně z částky, ohledně níž je klient v prodlení. Popsané smluvní povinnosti ve svém součtu zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že je s odkazem na shora citovaná ustanovení na místě zabývat se otázkou platnosti smluvních ujednání. Této úvaze nijak nepřekáží fakt, že klient – žalovaný smlouvu v této podobě podepsal. Zákon výslovně předpokládá, že uzavřené smlouvy budou podrobovány přezkumu z hlediska jejich platnosti ze všech podstatných hledisek. V úvěrových vztazích jsou navíc pravidelně navrhované texty smluv koncipovány předem bez reálné možnosti změny ze strany klienta. Některá ujednání v těchto smlouvách (například to, že v téže smlouvě jsou úroky a sankce uváděny jednou jako denní, jindy jako měsíční či roční) navíc komplikují orientaci v textu smlouvy a v závazcích, které z ní plynou. S ohledem na roční procentní sazbu nákladů zkoumané smlouvy (264,42 %), která významně převyšuje úrokovou míru, kterou citovaná judikatura již považuje za nepřijatelnou (60%), soud uzavřel, že ujednání o úrocích je v tomto případě s ohledem na svou výši a okolnosti uzavření neplatné. Následně zvažoval, jaké důsledky to má na účastníky uzavřený právní vztah. 7. Podle § 547 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník, dále jen o.z.) musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Podle § 580 odst. 1 o.z. je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, neplatné. Dobré mravy jsou obecně chápány jako korektiv platnosti právních jednání, který se uplatňuje vedle zákona a dopadá na taková právní jednání, která sice zákonu výslovně neodporují, přesto však pro rozpor s dobrými mravy nemohou obstát. Obecně přijímané vymezení tohoto právního pojmu neexistuje, je proto na soudu, aby tento rozpor s dobrými mravy v individuálních případech odstraňoval. Následkem porušení dobrých mravů je neplatnost právního jednání a to s ohledem na ustanovení § 588 o.z. neplatnost absolutní. Shora bylo vyloženo, z jakých důvodů považuje soud jednání žalobce v okamžiku uzavírání smlouvy za neplatné. Zbývalo pouze posoudit, zda se jedná o neplatnost ujednání pouze ohledně výše úroku či o neplatnost smlouvy jako takové. Podle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V některých případech lze ujednání o úrocích od ostatních částí smlouvy bez větších problémů oddělit. U společností poskytujících úvěr je však příjem z úroku důvodem pro uzavření smlouvy, jejich ekonomickým smyslem. U bankovních úvěrů se musí jednat přitom