10 C 171/2022-22 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 6 299 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty, na jejíž zaplacení vznikl žalobkyni nárok nesplněním povinnosti žalovaného řádně splatit úvěr poskytnutý mu žalobkyní ve výši 46 000 Kč na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky řízení dne [datum]. Vznik nároku na zaplacení smluvní pokuty byl mezi účastníky sjednán v čl. 6 uvedené smlouvy pro případ nezaplacení nové jistiny úvěru žalovaným po jeho zesplatnění, a to ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny denně až do jejího zaplacení s omezením horní hranice věřitelem uplatněných smluvních pokut polovinou výše poskytnuté finanční částky, nejvýše však částkou 200 000 Kč. Tuto smluvní povinnost žalovaný porušil a žalobkyni tak vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty, jejíž část za období prodlení žalovaného s plněním do [datum] již byla žalobkyni přiznána pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací]. Nyní žalobkyně požaduje zaplacení sjednané smluvní pokuty z nové jistiny úvěru ve výši 47 156 Kč za období od [datum] do [datum]. Požadovanou částku žalovaný žalobkyni dosud nezaplatil, přestože mu byla zaslána předžalobní výzva ze dne [datum]. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání soudu, které se konalo dne [datum], se bez omluvy nedostavil. Proto soud podle § 101 odst. 3 o.s.ř. jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. 3. Po skutkové stránce soud provedeným dokazováním zjistil, že mezi účastníky řízení byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] jejímž předmětem bylo poskytnutí finanční částky 46 000 Kč žalobkyní žalovanému. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit včetně smluvního úroku ve výši 167,72 % ročně formou 18 měsíční splátek po 5 098 Kč. Celkově se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni částku 91 764 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) činí 167,72 %. V čl. 6 smlouvy byla sjednána povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni v případě nezaplacení nové jistiny úvěru po jeho zesplatnění smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění až do jejího úplného zaplacení. Z oznámení žalobkyně ze dne [datum] vyplývá, že žalovaný úvěr řádně nesplácel, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k jeho zesplatnění podle čl. 6 smlouvy a vyzvala žalovaného k zaplacení částky 58 893 Kč ve lhůtě 10 dnů. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne [datum], bylo rozhodnuto mj. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni smluvní pokutu dle čl. 6 uvedené smlouvy za období od [datum] do [datum] ve výši 15 703 Kč. Dne [datum] zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní upomínku, kterou ho vyzvala k zaplacení smluvní pokuty dle čl. 6 této smlouvy za období od [datum] do [datum] ve výši 6 299 Kč. Žalovaný žalobkyni tuto částku dosud nezaplatil. 4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2048 odst. 1 o.z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 5. Z hlediska právního posouzení bylo pro soud zásadní zjištění, že na základě uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi účastníky řízení dne [datum] byla žalovanému poskytnuta žalobkyní částka 46 000 Kč, žalovaný však měl žalobkyni, a to i při řádném splácení a dodržení všech smluvních ujednání, vrátit částku 91 764 Kč, tedy dvojnásobek plnění poskytnutého žalobkyní. Jak již bylo výše uvedeno, předmětnou smlouvou byla mezi účastníky sjednána úroková sazba z úvěru ve výši 167,72 % ročně. Obvyklá výše úroků dle přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období prosince [rok] činila pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 9,7 % ročně. Dohodnutá výše úroků 167,72 % ročně tedy více než sedmnáctinásobně převyšuje tuto obvyklou úrokovou míru, což za situace, kdy se jedná o dlouhodobý úvěr, kdy doba splácení byla sjednána na 18 měsíců a žalovaný by tak při řádném splácení měl žalobkyni zaplatit dvojnásobek původní jistiny úvěru, vede soud k závěru, že jde o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Právě institut dobrých mravů lze považovat za korektiv, omezující autonomii vůle stran smlouvy a jejich možnosti sjednat si obsah smlouvy libovolně. Pokud je smluvní úrok v právní praxi vnímán jako odměna za poskytnutí peněz, je v daném případě tato odměna naprosto nepřiměřená výši plnění, které žalobkyně žalovanému poskytla. Nákladnost úvěru pro dlužníka, která je vyjádřena RPSN ve výši 167,72 % ročně je přitom vysoká i v poměrech rizikovějších úvěrů poskytovaných nebankovními institucemi. 6. Nevyváženost smlouvy v neprospěch dlužníka však vyniká v případě jeho prodlení se splácením, kdy k výše popsaným nákladům zatěžujícím dlužníka jako účastníka konkrétní smlouvy, přistupují další sjednané sankce, které jeho dluh dále razantním způsobem navyšují. Konkrétně se jedná o smluvní pokutu podle čl. 6 smlouvy, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dlužníka podle čl. 6 2. smlouvy, na jejichž zaplacení vzniká věřiteli nárok před zesplatněním úvěru (přičemž zde nelze odhlédnout od skutečnosti, že tímto sofistikovaným způsobem je dlužník za prodlení se splácením v době před zesplatněním sankcionován duplikovaně) a především o smluvní pokutu podle čl. 6 smlouvy, na jejíž zaplacení vzniká věřiteli nárok po zesplatnění úvěru. Zejména v případě této smluvní pokuty, která je současně předmětem tohoto řízení, se jedná o sankci, která má potenciál výši dluh zvyšovat velmi razantním způsobem. Přestože její sazba 0,1 % denně není sama o sobě nepřiměřeně vysoká, celkový systém sankcí obsažený ve smlouvě, kdy tato denní pokuta je doplňována sankcemi jednorázovými, způsobuje to, že rozsah povinností, které v případě prodlení dlužníka zavazují, je zcela nepřiměřený výši plnění, které mu bylo žalobkyní poskytnuto. 7. Uvedená problematická ujednání smlouvy přitom nejsou oddělitelná od jejího dalšího obsahu ve smyslu § 576 o.z., neboť nákladnost úvěru, konkrétně výše smluvního ročního úroku, je zahrnuta jednak již ve výši jednotlivých splátek, které byl žalovaný povinen dle smlouvy platit a které se včetně přirostlých úroků stávají součástí nové jistiny úvěru, což je veličina, která následně po případném zesplatnění úvěru, ovlivňuje celkový mechanismus sankcí, jejichž součástí je i smluvní pokuta sjednaná v čl. 6 smlouvy. Jinými slovy výše sjednaného úroku ovlivňuje významným způsobem výši smluvních sankcí, v tomto případě popsané smluvní pokuty, na jejíž zaplacení žalobkyně svůj nárok podanou žalobou také uplatnila. Smlouvu je z tohoto důvodu nutno posuzovat jako celek, jehož jednotlivá ujednání jsou vnitřně provázána, a to způsobem, z něhož právnímu laikovi nemusí být srozumitelný skutečný rozsah sankcí, které mu v případě prodlení hrozí. 8. Podaná žaloba není důvodná. Oproti původnímu žalobkyní zmiňovanému rozhodnutí soudu, kterým byla dovozena pouze částečná neplatnost mezi účastníky uzavřené smlouvy o úvěru, která se nevztahovala k ujednání o smluvní pokutě dle čl. 6 smlouvy a tato smluvní pokuta tak byla žalobkyni přiznána v celé požadované výši, je soud nyní toho názoru, že mezi účastníky uzavřená smlouva o úvěru je neplatná absolutně podle § 588 o.z. Důvodem této neplatnosti je nevyváženost smlouvy mezi plněním, které bylo dle smlouvy žalovanému žalobkyní poskytnuto a plněním, k němuž se oproti tomu žalovaný zavázal. Tato nevyváženost dosahuje intenzity, která způsobuje neplatnost smlouvy pro zmiňovaný rozpor s dobrými mravy. V důsledku absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru je samozřejmě neplatné také ujednání účastníků o smluvní pokutě obsažené v čl. 6 smlouvy. Z tohoto důvodu žalobkyni nárok na zaplacení smluvní pokuty nevznikl. Žaloba tedy byla v plném rozsahu zamítnuta. 9. Pro úplnost je nutno uvést, že popsaný posun v právním hodnocení obsahu smlouvy následuje vývoj judikatury vydávané vyššími soudy především při rozhodování o návrzích na zastavení exekuce v rámci výkonu rozhodnutí o spotřebitelských úvěrech v době následující po vydání rozsudku předloženého žalobkyní (k tomu viz např. nález Ústavního soudu II. ÚS 3194/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019, 20 Cdo 75/2020). 10. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela úspěšný žalovaný má nárok na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však v jeho průběhu žádné náklady nevzni