13 C 14/2022-38 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí ve výroku I. uvedeném shora. Svůj návrh odůvodnila tím, že je na základě darovací smlouvy ze dne [datum] a rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor sp. zn. [anonymizováno] [číslo] – [anonymizováno] ze dne [datum] dosud vlastnicí nemovitostí uvedených ve výroku I. uvedeném shora. Žalovaný je na základě smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne [datum] a rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] – [anonymizováno] ze dne [datum] až dosud oprávněným z věcného břemene doživotního a bezúplatného užívání nemovitostí uvedených ve výroku I. uvedeném shora. 2. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] manželství. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], který nabyl právní moci dne [datum], bylo manželství účastníků rozvedeno. Žalovaný se před vánoci 2011 z dotčených nemovitostí odstěhoval s tím, že se chce vrátit do Jihoafrické republiky, kde má další příbuzné a další podporu. Nakonec se však odstěhoval do Mělníka, kde uzavřel nové manželství. Toto bylo v roce 2013 rozvedeno a žalovaný se definitivně odstěhoval do Jihoafrické republiky. 3. Jelikož žalovaný svého práva bezplatně a doživotně užívat předmětné nemovitosti fakticky využíval do prosince 2011, pak toto není vykonáváno po dobu delší deseti let, a tudíž se toto právo promlčelo, a tohoto promlčení se žalobkyně dovolává. 4. K výmazu tohoto věcného břemene z katastru nemovitostí ve smyslu ust. § 618 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) je za situace, kdy nedošlo k dohodě mezi účastníky, nezbytné rozhodnutí soudu jakožto zákonný podklad. 5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 6. Podle § 1299 odst. 2 o. z., při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu. 7. Předmětné věcné břemeno užívání nemovitostí vzniklo před 19. 4. 2011, nabytím účinnosti o. z. (tj. dne [datum]) došlo k jeho transformaci na služebnost užívacího práva ve smyslu § 1283 a násl. o. z., soud postupoval dle § 3028 odst. 2 o. z. 8. Žalobkyně se domáhá zrušení služebnosti (věcného břemene) založené na základě dvoustranného právního jednání – smlouvy o zřízení věcného břemene. Žalovaný byl zcela nečinný, netvrdil, že by svého práva v posledních 11 letech využil. 9. Soud uzavřel, že předmětná služebnost nebyla žalovaným minimálně po dobu cca 10 let vykonávána a žalovaný se po celou dobu využití svého práva nedomáhal (výpověď svědkyně, žalobkyně a čestné prohlášení). V řízení byl zcela nečinný. Služebnost se proto promlčela uplynutím desetileté promlčecí lhůty (§ 109 obč. z.). Soud proto žalobě vyhověl, určil, že věcné břemeno užívání, spočívající v bezplatném a doživotním užívání stavební parcely [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří s domem [adresa], pozemkové parcely [číslo] – zahrada a pozemkové parcely [číslo] – zahrada, vedených Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrálním pracovištěm Tábor pro katastrální území a [územní celek], je promlčeno. 10. Otázku zrušení služebnosti a přiznání přiměřené náhrady posuzoval soud podle o. z. – viz. výše. 11. Podle § 618 o. z. promlčí-li se právo zapsané ve veřejném seznamu nebo v rejstříku zástav, vymaže z něj promlčené právo ten, kdo veřejný seznam nebo rejstřík zástav vede, na návrh osoby, která má na výmazu právní zájem. 12. Podle § 980 odst. 2 věta druhá o. z. bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje. 13. Ohledně otázky petitu žaloby odkazuje soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1491/2019 ze dne 27.10.2019, dle něhož nedohodnou-li se oprávněný a povinný na návrhu na výmaz promlčené služebnosti z veřejného seznamu – katastru nemovitostí (§ 618 o. z.), lze se u soudu domáhat určení, že služebnost je promlčena, a na základě takového soudního rozhodnutí poté dosáhnout jejího výmazu. 14. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1491/2019 ze dne 27. 10. 2020 uvádí, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1663/2017, dovodil, že zrušení věcného břemene (služebnosti) pro hrubý nepoměr předpokládá, že protistraně bude poskytnuta přiměřená náhrada. Nepřiznání jakékoliv náhrady sice nelze a priori vyloučit, ale jelikož takový postup bude nezbytné opřít o § 2 odst. 3 o. z., bude se jednat o zcela výjimečný postup, jako již dříve Nejvyšší soud judikoval obdobně ve vztahu k přiměřené náhradě při vypořádání spoluvlastnictví (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 5, str. 155), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5348/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5808/2016). 15. Dále pak uvádí, že rozhodl-li soud o zrušení promlčené služebnosti, je k promlčení vzhledem k popsaným následkům výmazu zapisované služebnosti z veřejného seznamu (katastru nemovitostí) nutné při rozhodování o přiměřené náhradě za rušenou služebnost přihlédnout. Je-li zapisovaná služebnost v okamžik rozhodování soudu skutečně promlčena, ač dosud ještě nedošlo k jejímu výmazu, nebude zásadně namístě přiznávat za její zrušení náhradu. To právě s ohledem na právní nárok na výmaz takové služebnosti zakotvený v § 618 o. z. a následek jejího výmazu, kterým je faktický zánik služebnosti. 16. Soud tudíž promlčení práva odpovídajícího služebnosti zohlednil při rozhodování o stanovení náhrady za zrušenou služebnost. Uzavřel, že v důsledku promlčení trvá služebnost nadále pouze jako naturální obligace, a proto se žalovaný práv z této služebnosti plynoucích již nemůže dovolat. Hodnota takového práva, stejně jako jeho využitelnost, je proto„ nulová“. Z těchto důvodů rozhodl o zrušení služebnosti bez náhrady. 17. O nákladech řízení bylo rozhodováno dle § 142 odst. 1 o.s.ř. Ve věci úspěšná žalobkyně se práva na náhradu nákladů řízení vzdala, proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.