4 C 254/2022-19 — Okresní soud v Táboře

Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba]) se žalovaným uzavřel dne [datum] smlouvu o kontokorentním úvěru, na jejímž základě se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 54 000 Kč. Žalovaný úvěr čerpal a zavázal se jej v plné výši splatit nejpozději do jednoho roku od prvního čerpání. Svůj závazek splatit poskytnutý úvěr řádně a včas žalovaný nedodržel, kontokorent přečerpal a dostal se s úhradou dluhu do prodlení, proto právní předchůdce žalobkyně využil svého práva a prohlásil dne 3. 3. 2020 celý dluh za splatný. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Ani přes opakované výzvy neuhradil žalovaný do dnešního dne na dlužnou částku ničeho. V dané věci bylo možno rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spisu, a proto soud vyzval žalovaného, když souhlas žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání byl obsažen přímo v žalobě, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.), vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitky (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Žalovaný se k výzvě nijak nevyjádřil a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spisu. Po přezkoumání a zhodnocení všech provedených důkazů, a to jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně je zcela důvodný. V dané věci má soud z žalobkyní předložených listin, a to zejména ze smlouvy o sporožirovém účtu, smluv o úvěru včetně dodatku a z dopisu právního předchůdce žalobkyně ze dne 3. 3. 2020 za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o sporožirovém účtu a dne [datum] první smlouva o kontokorentním úvěru s úvěrovým rámcem ve výši 20 000 Kč. Následně došlo k uzavření dalších smluv, v nichž docházelo ke změnám výše kontokorentu. Dne [datum] žalovaný podal žádost o poskytnutí kontokorentu až do výše 60 000 Kč. Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný téhož dne uzavřeli smlouvu, v níž byl žalovanému poskytnut kontokorent až do výše 54 000 Kč s úrokem ve výši 18,9 % ročně. Žalovaný se zavázal splácet úvěr dle svého uvážení s tím, že do jednoho roku od uzavření smlouvy musí být poskytnutý úvěr zcela splacen. Žalovaný se však dostal se splácením úvěru do prodlení a jak je zřejmé z výpisu z účtu za měsíc říjen 2019, došlo z jeho strany k přečerpání poskytnutého úvěrového rámce. Dopisem ze dne 3. 3. 2020 oznámil právní předchůdce žalobkyně žalovanému, že ke dni 2. 3. 2020 převedl pohledávku za žalovaným na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků a vyzval jej k úhradě dluhu. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a z oznámení o postoupení pohledávek ze dne [datum] má soud za prokázané, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni, a to včetně všech práv a povinností. Z předžalobní výzvy ze dne 17. 3. 2021 a z výpisů z účtu má pak soud za prokázané, že žalovaný dosud na dluh neuhradil ničeho a dluží žalobkyni částku ve výši 59 683,43 Kč spolu s příslušenstvím tak, jak je specifikováno ve výroku tohoto rozsudku. Právně soud věc posoudil v souladu s § 2395 zák. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1977 o. z. poruší-li strana prodlením svou smluvní povinnost podstatným způsobem, může druhá strana od smlouvy odstoupit, pokud to prodlévajícímu oznámí bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděla. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Dle ust. § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Na základě výše uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla řádně uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 o. z. Podle této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému úvěr až do výše 54 000 Kč. Žalovaný se zavázal vyčerpané prostředky splatit do jednoho roku od prvního čerpání, avšak tuto svoji povinnost vrátit vyčerpaný úvěr v souladu s uzavřenou smlouvou o úvěru řádně nesplnil a úvěrový rámec přečerpal. Porušil tak svoji smluvní i zákonnou povinnost a soud mu proto uložil povinnost uhradit dlužnou částku tímto rozsudkem. Současně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni, na níž byla pohledávka řádně postoupena, úroky z prodlení, které žalobkyně požaduje po právu po žalovaném podle § 1970 o. z. v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř. O nákladech řízení pak rozhodoval soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalobkyni, která měla ve věci plný úspěch, byla přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši. Náklady řízení v dané věci představují odměnu právního zástupce žalobkyně za 3 úkony právní služby v částce 10 500 Kč (1 úkon právní služby 3 500 Kč - § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), paušální náhrada hotových výdajů advokáta za 3 úkony právní služby po 300 Kč, tj. 900 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), 21 % DPH ve výši 2 394 Kč a soudní poplatek ve výši 2 388 Kč, tj. celkem 16 182 Kč. Platební místo pro náhradu nákladů řízení pak vyplývá z ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.