9 C 67/2022-158 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 22 799,42 Kč s příslušenstvím. Uváděla, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 4. května 2018 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 19 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku splácet v 18 pravidelných měsíčních splátkách po 1 300,37 Kč vždy k 20. dni v měsíci počínaje červnem 2018. Žalovaný však dlužnou částku řádně nesplácel, proto došlo s odkazem na článek III. odst. 10 písm. c) smlouvy o úvěru k prohlášení úvěru za splatný a žalovaný byl vyzván k jeho zaplacení. Dlužná částka představovala nesplacenou jistinu ve výši 19 000 Kč, obchodní úrok z nesplacené jistiny kapitalizovaný ke dni zesplatnění ve výši 1 418,19 Kč, zákonný úrok z prodlení dlužné částky, kapitalizovaný za období ode dne následujícího po zesplatnění do převzetí právního zastoupení ve výši 1 453,50 Kč a zákonný úrok ke dni zesplatnění ve výši 92,73 Kč a konečně poplatky ve výši 835 Kč. Žalovaný ani přes výzvu neuhradil ničeho. 2. Soud vydal ve věci rozsudek bez nařízení jednání, při rozhodování vycházel z listinných důkazů založených ve spisu. K odvolání žalovaného byl tento rozsudek zrušen s tím, že pro zmíněný procesní postup nebyly splněny podmínky. Následně tedy ve věci bylo nařízeno jednání. Vzhledem k tomu, že námitky žalovaného směřovaly k tvrzení, že při jednání o úvěru se žalobkyně při zkoumání jeho úvěruschopnosti spokojila pouze s jeho tvrzením, které žádným způsobem neověřovala, věnoval soud pozornost především této otázce. 3. Pokud jde o aktivní legitimaci žalobkyně pro vedení sporu, byla vyřešena v usnesení zdejšího soudu ze dne 12. 10. 2022 čj. 9 C 67/2022-138 a soud se jí blíže v rozhodnutí věnovat nemusí. 4. Z žádosti o úvěr ze dne 4. 5. 2018 podepsané žalovaným a zpracované osobní bankéřkou [jméno] [příjmení] vyplývá, že žalovaný má průměrný čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce ve výši 11 276 Kč, celkový čistý příjem domácnosti 40 000 Kč. Srážky z příjmu činní 1 054 Kč. Žalovaný má vlastní byt či dům, je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost a vedle srážky ze mzdy žádné jiné měsíční splátky. Z potvrzení o výši příjmu ze dne 4. 5. 2018 vyplývá, že čistý měsíční příjem žalovaného odpovídá částce uvedené v žádosti o úvěr. Ze smlouvy o úvěru ze dne 4. 5. 2018 je potom zřejmé, že účastníci se dohodli na poskytnutí úvěru v celkové výši 19 000 Kč, která měla být splacena v 18 pravidelných splátkách ve výši 1 193,37 Kč + úhrada pojištění ve výši 107 Kč. Roční úroková sazba úvěru činila 15,9 % ročně, RPSN 17,06 % ročně. Za celou dobu měl klient zaplatit částku 21 648,68 Kč. Žalobce k procesu posouzení úvěruschopnosti uvedl, že tuto hodnotili individuálně v souladu s platnými schvalovacími strategiemi společnosti. Vycházeli z údajů poskytnutých žalovaným, které ověřovali v interních a externích databázích, jako je zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze ministerstva vnitra ČR. Od příjmu byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje jako bydlení a podobně, případné náklady na vyživované osoby. Na základě zjištěné disponibilní částky byl poskytnut úvěr v uvedené výši. Náklady na bydlení se podílely na výdajích žalovaného do 25,56 %. Žalobce vycházel z tvrzení žalovaného, že fakticky čistý příjem jeho domácnosti činní 40 000 Kč. Žalovaný se k jednání nedostavil, ačkoli byl řádně a včas předvolán. Z jednání nařízeného na 9. 12. 2022 se písemně omluvil. Současně znovu zdůraznil, že od 15. 2. 2017 byl na základě exekučního příkazu v exekuci, která byla řádně zapsána do registru exekucí a pokud by žalobkyně provedla ověření, musela by tuto skutečnost zjistit. Smlouvu o spotřebitelském úvěru tak považoval za neplatnou. 5. Na úvod právního posouzení je třeba konstatovat, že ze shora provedených důkazů je zřejmé, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě níž byla žalovanému skutečně částka 19 000 Kč poskytnuta. Při právní kvalifikaci vycházel soud z § 2395 o.z., podle něhož smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost. 6. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu shora citovaného ustanovení, žalovaný čerpal úvěr v souladu s uzavřenou smlouvou a dlužnou částku řádně neplnil. Porušil tak smluvní i zákonnou povinnost. Pokud jde o výši úroku, roční procentní sazbu nákladů, byly sjednány zcela legitimně, v souladu s občanským zákoníkem, v souladu s judikaturou. Sjednané úroky lze označit za přiměřené, žádné pochybnosti o platnosti smlouvy v tomto případě soud neměl. Zabýval se tedy dále otázkou, zda právní předchůdce žalobkyně splnil svou povinnost při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo z jiných zdrojů. Poskytoval poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěru schopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 citovaného zákona poskytovatel při posouzení úvěru schopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy vyplývá, že úvěr má být částečně nebo úplně splácen výnosem z prodeje majetku spotřebitele. Podle § 87 odst. 1 zákona poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 větou 2, je smlouva neplatná. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. V posuzované věci informoval spotřebitel poskytovatele úvěru tak, že má k dispozici měsíční příjem v hodnotě 40 000 Kč. Současně doložil doklad o příjmu ve výši 11 779 Kč Tyto informace žalovaný nepopírá. Z žádosti o úvěr je rovněž patrné, že žalovaný je svobodný, bydlí ve vlastní nemovitosti, nemá žádné vyživovací povinnosti. Ze mzdy se mu sráží částka 1 054 Kč. Není proto pravdou, že věřitel nebyl informován o žádné povinnosti žalovaného. Naopak je patrné, že žalovanému jsou prováděny srážky ze mzdy. Při posuzování námitky žalovaného je třeba vzít v úvahu, že poskytovatel úvěru má samozřejmě další možnost zjišťovat úvěruschopnost žalovaného, musí však přitom v maximální možné míře respektovat ochranu osobních údajů dlužníka. Je přitom pochopitelné, že do značné míry vychází z informací, které mu úvěrovaný poskytuje; je ostatně v jeho zájmu a je jeho povinností, aby tyto údaje poskytl v pravdivém a úplném rozsahu. Námitka, že proti žalovanému byla vedena na majetek jedna exekuce, v níž je vymáhána pohledávka, nemusí na závěrech o úvěru schopnosti žalovaného nic měnit. Pokud byl úvěrující informován o tom, že jsou žalovanému prováděny srážky a tuto skutečnost vyhodnotil při rozhodování o výši poskytnutého úvěru, nemůže takový postup přivodit následky v podobě neplatnosti smlouvy. O tom, že by proti žalovanému byl veden větší počet exekučních řízení, nehovoří ani on sám. Soud tedy dospěl k závěru, že námitka žalovaného není opodstatněná. V jednání úvěrujícího rozhodně nebyly takové nedostatky, aby mohl soud usoudit, že smlouva o úvěru je neplatná. Soud proto žalobě v plném rozsahu vyhověl. 7. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a úspěšnému žalobci bylo přiznáno právo na plnou náhradu nákladů řízení. Tyto náklady byly představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 912 Kč a odměnou za právní zastupování. Konkrétně se jednalo o odměnu za 3 úkony právní služby podle § 14 b) odst. 1 bod c) ve výši 300 Kč za jeden úkon, 3 režijní paušály podle § 5 písm. a) citované vyhlášky č. 177/1996 Sb. po 100 Kč. Dále jsou náklady řízení představovány 1 úkonem právní služby v souvislosti s vyjádřením žalobce, a to ve výši 2 020 Kč, jeden režijní paušál podle § 13 odst. 3 vyhlášky za 300 Kč a konečně 21 % DPH.