10 C 352/2023-15 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 35 862,24 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku tohoto rozsudku z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 8. 1. 2021 mezi právním předchůdcem žalobkyně (společností [právnická osoba], [IČO], dále jen právní předchůdce žalobkyně) a žalovaným, na jejímž základě poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky ve výši 17 000 Kč, které měl žalovaný vrátit v 78 týdenních splátkách do 8. 7. 2022. Žalovaný však nedostál svým smluvním povinnostem, když úvěr nesplácel řádně a včas. Předžalobní výzvou žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek. Žalovaný ke dni podání žaloby nezaplatil na dluh ničeho. 2. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ustanovení § 115a o. s. ř. vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání v rámci podané žaloby, žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř., proto soud rozhodoval na základě obsahu spisu. 3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 8. 1. 2021 a smluvních podmínek k této smlouvě je prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 8. 1. 2021 uzavřena smlouva [číslo] na jejímž základě původní věřitel poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 17 000 Kč. Součástí smluvních ujednání byl závazek žalovaného zaplatit věřiteli v souvislosti s poskytnutím finančních prostředků poplatek v celkové výši 22 235 Kč sestávající z úroku ve výši 13 700 Kč, částky za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, poplatku za službu komfortní a flexibilní splácení ve výši 4 695 Kč a pojistného ve výši 2 340 Kč. Úvěr měl žalovaný splácet v celkem 78 týdenních splátkách po 504 Kč Poslední splátka byla splatná dne 8. 7. 2022. Celkově tak měl žalovaný věřiteli zaplatit částku 39 235 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) činí 159,29 %, úrok byl sjednán jako pevný po celou dobu trvání smlouvy výši 88 % ročně. Součástí smluvních ujednání je i potvrzení žalovaného, že převzal v hotovosti v den podpisu smlouvy částku 17 000 Kč. Žalovaný na dluh nezaplatil ničeho. Od 9. 7. 2022 byl dle obsahu smlouvy v prodlení se zaplacením všech neuhrazených splátek a věřitel mohl požadovat uhrazení celé zbývající dlužné částky. Od tohoto data žalobkyně požaduje úrok z dlužných částek ve 22,38 % ročně. Žalovaná částka se stává z poskytnutého úvěru ve výši 17 000 Kč a na poplatcích a úroku žalobkyně nárokuje částku 18 862,24 Kč. Postoupení žalobou uplatněné pohledávky žalobkyni je prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 včetně její přílohy – seznamu postoupených pohledávek. Výzvou ze dne 1. 6. 2023 byl žalovaný žalobkyní upomínán o zaplacení dluhu a zároveň upozorněn na možnost jejího soudního vymáhání. 4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 5. Z hlediska právního posouzení bylo pro soud zásadní zjištění, že na základě uzavřené smlouvy o úvěru mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla žalovanému poskytnuta původním věřitelem částka 17 000 Kč, přičemž vrátit měl částku 39 235 Kč, tedy více než dvojnásobek plnění poskytnutého věřitelem. Takto razantní navýšení výše závazku dlužníka je způsobeno konstrukcí poplatků za poskytnutí úvěru, zahrnujících nejen zákonem předvídaný smluvní úrok, ale také (a především) neadekvátně vysoké poplatky za administrativní činnost věřitele. Neadekvátnost jejich výše soud dovozuje z obsahu smlouvy (jednoduchá formulářová smlouva, nenáročná na zpracování či formulaci) a ze způsobu administrace pohledávek nebankovními poskytovateli zápůjček a úvěrů, který je vysoce automatizovaný a v případě všech jednotlivých dlužníků prakticky shodný. Jen stěží lze uvažovat o tom, že věřiteli v souvislosti s uzavřením smlouvy se žalovaným a její administrací vznikly tak vysoké náklady, jak smlouva uvádí – jen za zpracování smlouvy a její formální administraci se žalovaný zavázal zaplatit částku 6 195 Kč. Obsah služeb, který by mu měl být za tuto částku poskytnut, je přitom formulován vágním, neurčitým a nepřezkoumatelným způsobem. Z obsahu smlouvy nevyplývá důvod takto vysoké nákladnosti položek představujících vysoce automatizované a ze své povahy jednoduché činnosti. Z toho soud uzavírá, že skutečným účelem sjednání těchto poplatků nebylo pokrytí nákladů administrativní činnosti věřitele, ale skryté navýšení smluvního úroku tak, aby svojí deklarovanou výší nepřesahoval hranici, která je v souladu s dobrými mravy. Pokud je smluvní úrok v právní praxi vnímán jako odměna za poskytnutí peněz, je v daném případě tato odměna ve své reálné výši naprosto nepřiměřená výši plnění, které věřitel žalovanému poskytl. Nákladnost úvěru pro dlužníka, která je u smlouvy vyjádřena RPSN ve výši 159,29 % ročně je přitom vysoká i v poměrech rizikovějších úvěrů poskytovaných nebankovními institucemi. 6. Nevyváženost smlouvy v neprospěch žalovaného jako dlužníka dále vyniká v případě jeho prodlení se splácením, kdy dlužná neuhrazená jistina se ode dne následujícího po datu splatnosti poslední sjednané splátky úročí úrokem ve výši 22,38 % ročně, jehož zaplacení žalobkyně rovněž požaduje. 7. Uvedená problematická ujednání smlouvy přitom nejsou oddělitelná od jejího dalšího obsahu ve smyslu § 576 o. z., neboť nákladnost úvěru, konkrétně výše všech problematických administrativních poplatků, je zahrnuta již ve výši jednotlivých splátek, které byl žalovaný povinen dle smlouvy platit. Smlouvu je z tohoto důvodu nutno posuzovat jako celek, jehož jednotlivá ujednání jsou vnitřně provázána. Takto uzavřená smlouva o úvěru je ve smyslu § 588 o. z. absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. 8. Nárok žalobkyně bylo nutno právně posoudit podle § 2991 odst. 1 o. z., podle něhož kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil a dále podle § 2993 o. z., který stanoví, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Žalobkyně jako postupník tak má právo na vrácení částky, kterou žalovanému na základě uzavřené smlouvy o úvěru její právní předchůdce poskytl. Má tedy nárok na vrácení poskytnuté částky 17 000 Kč, na kterou nebylo ze strany žalovaného ničeho zaplaceno. Žalobě tedy bylo vyhověno co do částky 17 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši, jehož zaplacení žalobkyně požadovala. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta. 9. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů nenáleží. Úspěšným účastníkem řízení byl žalovaný, tomu však žádné náklady nevznikly.