10 C 39/2023-15 — Okresní soud v Táboře

Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč s příslušenstvím v podobě smluvního úroku a úroku z prodlení z titulu nesplnění povinnosti žalované vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi původním věřitelem ([právnická osoba], [IČO]) a žalovanou dne 1. 3. 2018. Na základě této smlouvy byl žalované věřitelem poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč. Oproti sjednanému závazku však žalovaná úvěrovanou částku s příslušenstvím nevrátila, a to ani původnímu věřiteli ani žalobkyni, na níž byla předmětná pohledávka postoupena smlouvou ze dne 9. 6. 2021. Žalovaná dosud na svůj dluh neuhradila ničeho ani na základě předžalobní výzvy. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud žalovanou, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se žalovaná k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání v rámci podané žaloby, žalovaná se k této výzvě nevyjádřila, ačkoliv jí byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř., proto soud rozhodoval na základě obsahu spisu. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, a to smlouvy o úvěru ze dne 1. 3. 2018 včetně formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, výzvy ze dne 10. 10. 2022, smluv o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 a 9. 6. 2021 v obou případech včetně seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení, vyplývá, že mezi právním předchůdcem žalobkyně (společností [právnická osoba], [IČO]) a žalovanou byla dne 1. 3. 2018 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Žalovaná se zavázala věřiteli úvěr ve výši 15 000 Kč vrátit společně s částkou 12 272 Kč zahrnující smluvní úrok ve výši 1 444 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 6 750 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 378 Kč a inkasní poplatek ve výši 2 700 Kč Celkem se tedy žalovaná zavázala věřiteli vrátit částku 27 272 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 948 Kč. Roční procentní sazba nákladů na úvěr (dále jen„ RPSN“) činí 252,65 %. [příjmení] 15 000 Kč byla žalované vyplacena v hotovosti v den podpisu smlouvy. Pohledávka byla postoupena dne 9. 6. 2021 žalobkyni. Výzvou ze dne 10. 10. 2022 byla žalovaná upomínána o zaplacení dluhu. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen “o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit zaplatit úroky. Podle § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Z hlediska právního posouzení bylo pro soud zásadní zjištění, že na základě uzavřené smlouvy o úvěru mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla žalované poskytnuta původním věřitelem částka 15 000 Kč, vrátit měla částku 27 272 Kč. Jedná se tedy o povinnost žalované vrátit téměř dvojnásobek plnění poskytnutého věřitelem. Takto razantní navýšení výše závazku dlužníka je způsobeno konstrukcí poplatků za poskytnutí úvěru, zahrnujících nejen zákonem předvídaný smluvní úrok, ale také (a především) neadekvátně vysoké poplatky za administrativní činnost věřitele. Neadekvátnost jejich výše soud dovozuje z obsahu smlouvy (jednoduchá formulářová smlouva, nenáročná na zpracování či formulaci) a ze způsobu administrace pohledávek nebankovními poskytovateli zápůjček a úvěrů, který je vysoce automatizovaný a v případě všech jednotlivých dlužníků prakticky shodný. Jen stěží lze uvažovat o tom, že věřiteli v souvislosti s uzavřením smlouvy se žalovanou a její administrací vznikly tak vysoké náklady, jak smlouva uvádí – za jednoduchou administrativní činnost se žalovaná zavázala zaplatit věřiteli částku se prakticky rovnající výši poskytnutého úvěru. Z obsahu smlouvy nevyplývá důvod takto vysoké nákladnosti položek představujících vysoce automatizované a ze své povahy jednoduché činnosti. Z toho soud uzavírá, že skutečným účelem sjednání těchto poplatků nebylo pokrytí nákladů administrativní činnosti věřitele, ale skryté navýšení smluvního úroku tak, aby svojí deklarovanou výší nepřesahoval hranici, která je v souladu s dobrými mravy. Pokud je smluvní úrok v právní praxi vnímán jako odměna za poskytnutí peněz, je v daném případě tato odměna ve své reálné výši naprosto nepřiměřená výši plnění, které věřitel žalované poskytl. Nákladnost úvěru pro dlužníka, která je vyjádřena RPSN ve výši 252,65 % ročně je přitom vysoká i v poměrech rizikovějších úvěrů poskytovaných nebankovními institucemi. Uvedená problematická ujednání smlouvy přitom nejsou oddělitelná od jejího dalšího obsahu ve smyslu § 576 o.z., neboť nákladnost úvěru, konkrétně výše všech problematických administrativních poplatků, je zahrnuta již ve výši jednotlivých splátek, které byla žalovaná povinna dle smlouvy platit. Z tohoto důvodu je smlouvu nutno posuzovat jako celek, jehož jednotlivá ujednání jsou vnitřně provázána. Takto uzavřená smlouva o úvěru je ve smyslu § 588 o.z. absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se podle druhého odstavce citovaného ustanovení obohatí zvláště ten, kdo získal prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co právu měl plnit sám. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované finanční prostředky na základě právního vztahu, který byl následně shledán neplatným. Proto je podle pravidel bezdůvodného obohacení na místě, aby žalovaná žalobkyni vydala to, co na základě takto neplatné smlouvy získala. Věřitel vyplatil v hotovosti žalované částku 15 000 Kč, na tuto částku žalovaná neuhradila ničeho, proto soud rozhodl o povinnosti žalované uhradit žalobkyni 15 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši. Naproti tomu soud zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala také smluvního úroku, vycházejícího z neplatně uzavřené smlouvy o úvěru. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení ohledně jistiny dluhu úspěšná v plném rozsahu (zamítnut byl pouze nárok na zaplacení příslušenství dluhu), nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 000 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 15 000 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. Platební místo vyplývá z § 149 odst. 1 o. s. ř.