9 C 310/2018-354 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobce se domáhal na žalovaném zaplacení částky 90 896 Kč jako náhrady za zákonem uloženou povinnost strpět na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání. Zdejší soud původním rozsudkem ze dne 2. července 2021 žalobu zamítl. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016, a další rozhodnutí představující tehdy konstantní judikaturu dospěl k závěru, že nárok žalobce je promlčen, dalšími námitkami žalovaného se proto nezabýval. Rozhodnutí soudu I. stupně bylo k odvolání žalobce přezkoumáno, Krajský soud v , právnická osoba, – pobočka v Táboře rozsudek jako věcně správný dne 30. 11. 2021 rozsudkem č.j. 15 Co 251/2021-215 potvrdil. K dovolání žalobce byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a vrácen k dalšímu řízení. Nejvyšší soud proti úvahám o promlčení neměl v obecné rovině žádné výhrady. Zdůraznil však, že pro rozhodnutí je významná skutečnost, zda povrchová voda protékající po části pozemku, na které se nachází vodní dílo žalovaného, je vodním tokem. Právě pro posouzení otázky promlčení byl totiž určující předpoklad, že podle § 50 písm. c) vodního zákona jsou vlastníci pozemků, na nichž se nachází koryta vodních toků, povinni strpět za náhradu vodní díla umístěná v korytě vodního toku. Dovolací soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu s pokynem, aby v tomto směru bylo dále dokazováno.2. Krajský soud v , právnická osoba, – pobočka v Táboře poté rozhodnutí soudu I. stupně ze dne 2. 7. 2021 čj. 9 C 310/2018 – 184 zrušil. S ohledem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2023 sp. zn. IV. ÚS 362/2022 však již nepovažoval za nezbytné, aby soud I. stupně řešil otázku, zda se vodní dílo žalovaného nachází v korytě vodního toku. Ústavní soud totiž vyslovil závěr, že ,,není žádný rozumný důvod posuzovat obě ustanovení (tedy ustanovení § 50 písm. c) a § 59a vodního zákona) ve vztahu speciality, neboť § 59a vodního zákona včetně přechodných ustanovení k zákonu č. 303/2013 Sb. se vztahuje na všechna vodní díla včetně těch, která byla již ve vodním zákoně uvedena před provedenou novelizací. Obě ustanovení tedy nemají vzájemně vztah speciality, neboť obě upravují stejným způsobem stejný druh právních vztahů. Proto se mezi nimi uplatní z časového hlediska zásada posteriority, tudíž se v tomto případě použije pravidlo pozdější na místo pravidla dřívějšího a z hlediska obsahového zásada komplementarity, když § 59a doplnil předchozí úpravu z § 50 písm. c) o výslovné právo na náhradu. Z toho plyne, že právo na náhradu za omezení vlastnického práva strpěním umístěním vodního díla vybudovaného před 1. 1. 2002 a jeho užíváním upravuje § 59a vodního zákona, čímž byly naplněny podmínky pro omezení vlastnického práva podle § 11 odst. 4 listiny a článku LV zákona č. 303/2013 Sb., který doplnil proceduru pro dohodu o náhradě, respektive její určení soudem.“ Předchozí závěry o promlčení tak byly nesprávné. Soud I. stupně se přitom s ohledem na odlišný právní názor nevěnoval námitkám žalovaného, které byly v řízení vzneseny. Odvolací soud proto rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.3. První z námitek žalovaného spočívala v tvrzení, že není ve věci pasivně legitimován. Žalovaný zdůrazňoval, že žalobce vychází z nepodloženého předpokladu, že žalovaný je vlastníkem odpadního kanálu nacházejícího se na pozemku parc. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, . Potvrdil, že je vlastníkem pozemku parc. č. 21/1 v katastrálním území , adresa, nad Lužnicí, na němž se nachází stavba malé vodní elektrárny. Před jejím vybudováním stál na pozemku mlýn, který byl ve vlastnictví právních předchůdců žalovaného a který byl v roce 1959 v rozsahu pozemku parc. č. 21/1 a několika dalších pozemků znárodněn. Aktu znárodnění předcházelo zjištění rozsahu a skladby majetku právních předchůdců žalovaného, o čemž svědčí například písemná žádost Zemského národního výboru v Praze ze dne 19. 11. 1947 adresovaná , jméno FO, o sdělení, zda náhon a odpad od mlýna mají samostatné parcelní číslo a kdo je jejich vlastníkem. Žalovaný poukazuje na to, že znárodněn byl pozemek č. 21/1, nikoli odpadní kanál či část sousedního pozemku, na níž se tento odpadní kanál nachází. Z toho dovozoval, že za vlastníka odpadního kanálu nebyli považováni právní předchůdci žalovaného, nýbrž vlastník pozemku parc. č. , hodnota, . Po znárodnění majetku právních předchůdců žalovaného bylo vlastnictví pozemku parc. č. 21/1 a pozemku parc. č. , hodnota, , na němž se nachází odpadní kanál, sjednoceno do rukou státu. Následně v restitučním řízení byla rozsudkem zdejšího soudu ze dne 7. 8. 1992 čj. 7 C 15/91-40 uložena , právnická osoba, . v Praze povinnost uzavřít s , jméno FO, dohodu o vydání pozemku parc. č. 21/1 s přístřeškem na malou vodní elektrárnu zapsaného na LV , Anonymizováno, pro obec a katastrální území , adresa, . Nebyl však vydán odpadní kanál ani část sousedního pozemku, na níž se odpadní kanál nachází. Ani z žádných dalších následně předložených důkazů nelze dle názoru žalovaného dovodit jeho vlastnické právo k odpadnímu kanálu a má tedy za to, že není pasivně legitimován a nejsou naplněny předpoklady vzniku nároku na poskytnutí náhrady ve smyslu ust. § 59a vodního zákona.4. Žalobkyně zdůraznila, že předmětné vodní dílo není evidováno v katastru nemovitostí. Současně považovala za nesporné, že žalovaný provozuje malou vodní elektrárnu, jejíž nedílnou součástí je i odpadní kanál na pozemku č. 21/1. Odkázala na skutečnost, že stavba malé vodní elektrárny zahájená před restitučním řízením stavebníkem OZ ČEZ , adresa, byla kolaudována v roce 1996 právní předchůdkyní žalovaného paní , jméno FO, . Z projektové dokumentace je zřejmé, že stavba zahrnovala tučně vyznačené části, to je stoky, budovu strojovny a odpadní kanál. V letech 1988-1996 probíhala rekonstrukce malé vodní elektrárny v Bečicích, právní předchůdkyně žalovaného vstoupila v důsledku restituce do práv a povinností stavebníka. Z provedené rekonstrukce je přitom zjevné, že na pozemku ve vlastnictví žalobce se nachází stavba odpadního kanálu upraveného stavbou právní předchůdkyně žalovaného. Současně poukázala na Výměr zemského úřadu v Praze ze dne 6. 8. 1943, podle něhož již před znárodněním pozemku došlo , jméno FO, , majitelem mlýna, k přestavbě původního mlýna na malou vodní elektrárnu osazením Francisovi turbíny., právnická osoba, otázce vyřešení pasivní legitimace žalovaného provedl soud navrhované listinné důkazy. Z nich plyne, že dne 19. 11. 1947 adresoval Zemský národní výbor , jméno FO, , majitelce mlýna v Bečicích, dotaz, zda náhon a odpad od mlýna v Bečicích mají samostatná parcelní čísla a kdo je jejich vlastníkem. Zda a jakým způsobem dotazovaná odpověděla, není zřejmé, nicméně dne 31. prosince 1959 byl vydán Okresním národním výborem v Táboře výměr o znárodnění nemovitostí zapsaných ve vložce č. , hodnota, pozemkové knihy pro Katastrální území , adresa, , a to st. parc. č. , hodnota, , na níž je mlejnice včetně mlýnských strojů, zařízení a inventáře, parc. č. , hodnota, – pastviště, parc. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, – pastviště a parc. č. , hodnota, – stavební parcela stodola. O dalších nemovitostech zmínka nebyla, důkaz příslušnou vložkou pozemkové knihy navrhován nebyl. Citovaný Výměr zemského úřadu v Praze ze dne 6. 8. 1943 však mimo obsahuje zmínku o tom, že ,, k ochraně kanálu na spodní vodu má býti vystavěna na ostrově zeď“, tedy vybudován odtokový kanál na spodní vodu. Rozhodnutím Zemského národního výboru v Praze ze dne 10. listopadu 1947, číslo VI-2-160/2-1947 došlo ke kolaudaci stavby , Anonymizováno, , Anonymizováno, . Z uvedeného logicky vyplývá, že odtokový kanál, který nepochybně v nějaké podobě od původního mlýna odváděl vodu, byl v rámci stavby zpevněn a jako její součást zkolaudován a následně ke svému účelu využíván. Dne 19. 12. 1988 vydal Okresní národní výboru v Táboře pod č.j. VÚP vl. 3188/88-Ný stavební povolení k rekonstrukci malé vodní elektrárny stavebníku Opravárenská základna ČEZ , adresa, . Stavebník rekonstrukci nedokončil, neboť rozsudkem zdejšího soudu ze dne 7. 8. 1992 čj. 7 C 15/1991-40 byla , právnická osoba, . v Praze uložena povinnost uzavřít s navrhovatelkou , jméno FO, dohodu o vydání pozemku č. , hodnota, s přístřeškem pro malou vodní elektrárnu zapsaného na LV č. , hodnota, pro obec a katastrální území , adresa, . Dle sdělení , právnická osoba, – závodu Horní Vltava ze dne 12. 3. 1993 adresovaného právní předchůdkyni žalovaného , jméno FO, nebyly námitky proti dostavbě a provozu malé vodní elektrárny za předpokladu, že budou splněny vyjmenované podmínky. Ze stavebního povolení (které obsahuje odkaz na projektovou dokumentaci a příslušná vyjádření) ve spojení s povolením Okresního úřadu, referátu životního prostředí v Táboře ze dne 11. 4. 1994 k nakládání s vodami a s kolaudačním rozhodnutím , právnická osoba, v Táboře ze dne 19. 3. 1996 vyplývá, že stavba obsahuje budovu malé vodní elektrárny, ve které je umístěn generátor a potřebné elektrické ro