10 C 398/2023-34 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 94 596 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 26. 8. 2021 mezi právním předchůdcem žalobkyně (společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , dále jen právní předchůdce žalobkyně) a žalovaným, na jejímž základě poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky ve výši 46 000 Kč, které měl žalovaný společně s náklady úvěru v celkové výši 39 512 Kč vrátit v 14 měsíčních splátkách po 6 108 Kč do 26. 10. 2022. Celkem měl žalovaný věřiteli zaplatit částku 85 512 Kč. Žalovaný splátky řádně nesplácel, poslední zaplatil dne 16. 2. 2022 ve výši 1 000 Kč. Předžalobní výzvou žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě zbývající dlužné částky. Žalovaný již ke dni podání žaloby nezaplatil ničeho. Podanou žalobou požaduje žalobkyně jako postupník po žalovaném zaplacení neuhrazené jistiny úvěru ve výši 39 209,31 Kč, neuhrazené části sjednaného smluvního úroku ve výši 3 315,89 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 17 707,67 Kč, poplatku za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 3 358,26 Kč, smluvní pokuty ve výši 24 500 Kč a úrok a úrok z prodlení částečně kapitalizované ke dni 1. 4. 2023.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, jednání soudu dne , datum, se bez omluvy nezúčastnil. Z tohoto důvodu soud rozhodoval bez osobní přítomnosti žalovaného, neboť byly splněny podmínky dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.).3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 26. 8. 2021 s předpisem splátek je prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 26. 8. 2021 uzavřena smlouva č. , hodnota, , na jejímž základě původní věřitel poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 46 000 Kč. Součástí smluvních ujednání byl závazek žalovaného zaplatit věřiteli v souvislosti s poskytnutím finančních prostředků náklady spotřebitelského úvěru v celkové výši 39 512 Kč sestávající z úroku ve výši 4 429 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 22 540 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 4 263 Kč a inkasního poplatku ve výši 8 280 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 85 512 Kč měl žalovaný splácet v celkem 14 měsíčních splátkách po 6 108 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) činí 272,44 %. Součástí smluvních ujednání je i potvrzení žalovaného, že úvěr převzal v hotovosti v den podpisu smlouvy. Dále se žalovaný ve smlouvě zavázal v případě, že nezaplatí jakoukoli splátku řádně a včas, zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalovaný svoji povinnost dluh věřiteli splácet neplnil dle obsahu smluvních ujednání řádně a včas, když podle tabulky umoření zaplatil původnímu věřiteli pouze 15 416 Kč (6 108 Kč dne 27. 8. 2021, 6 108 Kč dne 18. 9. 2021, 1 000 Kč dne 19. 10. 2021, 500 Kč dne 15. 11. 2021, 700 Kč dne 15. 12. 2021 a 1 000 Kč dne 16. 2. 2022). Dále byl v prodlení se zaplacením všech neuhrazených splátek a věřitel mohl požadovat uhrazení celé zbývající dlužné částky. Postoupení žalobou uplatněných pohledávek z původního věřitele na žalobkyni je prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 25. 4. 2023 včetně její přílohy – seznamu postoupených pohledávek a oznámením o postoupení pohledávek zaslaným žalovanému dne 11. 5. 2023. Výzvou ze dne 6. 6. 2022 byl žalovaný žalobkyní upomínán o zaplacení dluhu a zároveň upozorněn na možnost jeho soudního vymáhání.4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.5. Z hlediska právního posouzení bylo pro soud zásadní zjištění, že na základě uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla žalovanému poskytnuta původním věřitelem částka 46 000 Kč, přičemž vrátit měl částku 85 512 Kč, tedy téměř dvojnásobek plnění poskytnutého věřitelem. Takto razantní navýšení výše závazku dlužníka je způsobeno konstrukcí poplatků za poskytnutí úvěru, zahrnujících nejen zákonem předvídaný smluvní úrok, ale také (a především) neadekvátně vysoké poplatky za administrativní činnost věřitele. Neadekvátnost jejich výše soud dovozuje z obsahu smlouvy (jednoduchá formulářová smlouva, nenáročná na zpracování či formulaci) a ze způsobu administrace pohledávek nebankovními poskytovateli zápůjček a úvěrů, který je vysoce automatizovaný a v případě všech jednotlivých dlužníků prakticky shodný. Jen stěží lze uvažovat o tom, že věřiteli v souvislosti s uzavřením smlouvy se žalovaným a její administrací vznikly tak vysoké náklady, jak smlouvy uvádí – jen za poskytnutí úvěru a vyhodnocení úvěru se žalovaný zavázal zaplatit částku dosahující více než poloviny poskytnutého úvěru (26 803 Kč), přičemž z obsahu smlouvy není ani zřejmé, jaké činnosti jsou předmětem platby dle uvedených položek a v čem se liší funkce sjednaného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 22 450 Kč od smluvního úroku, který se žalovaný rovněž zavázal zaplatit ve výši 4 429 Kč, když dle platné právní úpravy je právě úrok samotný odměnou za poskytnutí úvěru. V daném případě je tedy zaplacení této odměny požadováno věřitelem duplicitně. Z obsahu smlouvy nevyplývá důvod takto vysoké nákladnosti položek představujících vysoce automatizované a ze své povahy jednoduché činnosti. Z toho soud uzavírá, že skutečným účelem sjednání těchto poplatků nebylo pokrytí nákladů administrativní činnosti věřitele, ale skryté navýšení smluvního úroku tak, aby svojí deklarovanou výší nepřesahoval hranici, která je v souladu s dobrými mravy. Pokud je smluvní úrok v právní praxi vnímán jako odměna za poskytnutí peněz, je v daném případě tato odměna ve své reálné výši naprosto nepřiměřená výši plnění, které věřitel žalovanému poskytl. Nákladnost úvěru pro dlužníka, která je u smlouvy vyjádřena RPSN ve výši 272,44 ročně je přitom vysoká i v poměrech rizikovějších úvěrů poskytovaných nebankovními institucemi.6. Uvedená problematická ujednání smlouvy přitom nejsou oddělitelná od jejího dalšího obsahu ve smyslu § 576 o.z., neboť nákladnost úvěru, konkrétně výše všech problematických administrativních poplatků, je zahrnuta již ve výši jednotlivých splátek, které byl žalovaný povinen dle smlouvy platit. Uzavřenou smlouvu je z tohoto důvodu nutno posuzovat jako celek, jehož jednotlivá ujednání jsou vnitřně provázána. Takto uzavřená smlouva o úvěru je ve smyslu § 588 o.z. absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy.7. Nárok žalobkyně bylo nutno právně posoudit podle § 2991 odst. 1 o.z., podle něhož kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil a dále podle § 2993 o.z., který stanoví, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Žalobkyně jako postupník tak má právo na vrácení částky, kterou žalovanému na základě uzavřené smlouvy o úvěru její právní předchůdce poskytl. Má tedy nárok na vrácení poskytnuté částky 46 000 Kč, po započtení úhrady žalovaného ve výši 15 416 Kč se jedná o částku 30 584 Kč. Žalobě tedy bylo vyhověno co do částky 30 584 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši, jehož zaplacení žalobkyně požadovala. Ve zbytku uplatněné dlužné jistiny, smluvní pokuty, smluvního úroku a zbylé části úroku z prodlení byla žaloba zamítnuta.8. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů nenáleží. Úspěšným účastníkem řízení byl žalovaný, tomu však žádné náklady nevznikly.