10 C 247/2025-23 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 28 405,13 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku tohoto rozsudku z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o zápůjčce č. , hodnota, uzavřené dne 8. 6. 2018 mezi právním předchůdcem žalobkyně (společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , dále jen právní předchůdce žalobkyně) a žalovaným, na jejímž základě poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které měl žalovaný vrátit společně s poplatkem ve výši 25 750 Kč v 60 měsíčních splátkách po 930 Kč. Žalovaný nedostál svým smluvním povinnostem, když zápůjčku nesplácel řádně a včas. Původnímu věřiteli zaplatil částku 42 977,17 Kč. Po postoupení pohledávky vyzvala žalobkyně žalovaného předžalobní výzvou ze dne 21. 3. 2025 k úhradě dlužných částek.2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz ze dne , datum, , č. j. , anonymizováno, , proti kterému podal žalovaný odpor, kdy namítal, že si není vědom žádného závazku vůči žalobkyni. Žalobkyně k tomu uvedla, že žalovaný písemně dluh ze smlouvy uznal vůči právnímu předchůdci žalobkyně (společnosti , právnická osoba, ) dne 22. 7. 2019 a trvala na podané žalobě.3. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a o. s. ř. vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba, výzva a vyjádření žalobkyně doručeny dne 20. 11. 2025. Proto soud rozhodoval na základě obsahu spisu.4. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 8. 6. 2018 a smluvních podmínek k této smlouvě je prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 8. 6. 2018 uzavřena smlouva č. , hodnota, , na jejímž základě původní věřitel poskytl žalovanému zápůjčku ve výši 30 000 Kč. Součástí smluvních ujednání byl závazek žalovaného zaplatit věřiteli v souvislosti s poskytnutím finančních prostředků poplatek v celkové výši 25 750 Kč sestávající z úroku ve výši 5 366 Kč, poplatku za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 11 540 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 8 844 Kč. Zápůjčku měl žalovaný splácet v celkem 60 měsíčních splátkách po 930 Kč. Celkově tak měl žalovaný věřiteli zaplatit částku 55 750 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) činí 228,36 %, smluvní úrok 29 % ročně. Součástí smluvních ujednání je potvrzení žalovaného, že převzal v hotovosti v den podpisu smlouvy částku 21 388 Kč, neboť na refinancování předchozí zápůjčky byla použita částka 8 612 Kč. Žalovaný dluh dne 22. 7. 2019 písemně uznal a postupnými platbami na něj uhradil celkem 42 977,17 Kč. Výzvou k okamžitému zaplacení dluhu ze dne 10. 2. 2022 byl vyzván k zaplacení dluhu nejpozději do 17. 3. 2022. Ode dne následujícího je úročena jistina dluhu smluvním úrokem, který žalobkyně požaduje ve výši 11, 75 % ročně. Postoupení žalobou uplatněné pohledávky žalobkyni je prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 včetně její přílohy – seznamu postoupených pohledávek. Výzvou ze dne 21. 3. 2025 byl žalovaný žalobkyní upomínán o zaplacení dluhu a zároveň upozorněn na možnost jeho soudního vymáhání.5. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle §2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.6. Z hlediska právního posouzení bylo pro soud zásadní zjištění, že na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla žalovanému poskytnuta původním věřitelem částka 30 000 Kč, přičemž vrátit věřiteli měl částku 55 750 Kč. Jedná se tedy téměř o dvojnásobek plnění poskytnutého původně věřitelem. Takto razantní navýšení výše závazků dlužníka je způsobeno konstrukcí poplatků za poskytnutí zápůjčky, zahrnujících nejen zákonem předvídaný smluvní úrok, ale také (a především) neadekvátně vysoké poplatky za administrativní činnost věřitele. Neadekvátnost jejich výše soud dovozuje z obsahu smlouvy (jednoduchá formulářová smlouva, nenáročná na zpracování či formulaci) a ze způsobu administrace pohledávek nebankovními poskytovateli zápůjček a úvěrů, který je vysoce automatizovaný a v případě všech jednotlivých dlužníků prakticky shodný. Jen stěží lze uvažovat o tom, že věřiteli v souvislosti s uzavřením smlouvy se žalovaným a její administrací vznikly tak vysoké náklady, jak smlouva uvádí – jen za zpracování smlouvy a její formální administraci se žalovaný zavázal zaplatit částku 20 384 Kč. Obsah služeb, který by mu měl být za tuto částku poskytnut, je přitom formulován vágním, neurčitým a nepřezkoumatelným způsobem – k tomu viz např. položka komfortní a flexibilní splácení bez bližšího vysvětlení. Z obsahu smlouvy nevyplývá důvod takto vysoké nákladnosti položek představujících vysoce automatizované a ze své povahy jednoduché činnosti. Z toho soud uzavírá, že skutečným účelem sjednání těchto poplatků nebylo pokrytí nákladů administrativní činnosti věřitele, ale skryté navýšení smluvního úroku tak, aby svojí deklarovanou výší nepřesahoval hranici, která je v souladu s dobrými mravy. Pokud je smluvní úrok v právní praxi vnímán jako odměna za poskytnutí peněz, je v daném případě tato odměna ve své reálné výši naprosto nepřiměřená výši plnění, které věřitel žalovanému poskytl. Nákladnost úvěru pro dlužníka, která je vyjádřena RPSN ve výši 228,36 % ročně je přitom vysoká i v poměrech rizikovějších úvěrů poskytovaných nebankovními institucemi.7. Uvedená problematická ujednání smlouvy přitom nejsou oddělitelná od jejího dalšího obsahu ve smyslu § 576 o.z., neboť nákladnost zápůjčky, konkrétně výše všech problematických administrativních poplatků, je zahrnuta již ve výši jednotlivých splátek, které byl žalovaný povinen dle smlouvy platit. Uvedenou smlouvu je z tohoto důvodu nutno posuzovat jako celek, jehož jednotlivá ujednání jsou vnitřně provázána. Takto uzavřená smlouva o zápůjčce je ve smyslu § 588 o.z. absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Na tomto právním posouzení soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalovaný svůj dluh ze smlouvy dne 22. 7. 2019 písemně uznal.8. Nárok žalobkyně bylo nutno právně posoudit podle § 2991 odst. 1 o.z., podle něhož kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil a dále podle § 2993 o.z., který stanoví, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Žalobkyně jako postupník tak má právo na vrácení částky, které žalovanému na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce její právní předchůdce poskytl. Má tedy nárok na vrácení poskytnuté částky 30 000 Kč. Jelikož však žalovaný na dluh z předmětné smlouvy již zaplatil celkem 42 977,17 Kč, svoji povinnost vrátit poskytnutou částku již splnil. Žaloba tedy není důvodná, a proto ji soud zamítl.9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Úspěšnému žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly.