13 C 100/2025-17 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne 21. 5. 2025 se žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, uzavřené mezi účastníky řízení dne , Anonymizováno, . Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč, který měl žalovaný společně s úroky z úvěru splatit v měsíčních splátkách po 7 500 Kč. Žalovaný žalobkyni nezaplatil na dlužné částce ničeho, neboť se již se splátkou splatnou dne 15. 10. 2024 dostal do prodlení a dále již splátky nehradil. Po zaslání upomínek žalobkyně dne 20. 10. 2024 a dne 5. 11. 2024 byl úvěr zesplatněn. Do podání žaloby neuhradil žalovaný ničeho, a to ani na základě předžalobní výzvy žalobkyně ze dne 21. 3. 2025.2. Vzhledem k tomu, že se jedná o řízení s cizím prvkem, neboť bylo zjištěno, že žalovaný je státním příslušníkem Lotyšska, zabýval se soud nejprve tím, zda je příslušný ve věci rozhodnout. K zodpovězení této otázky bylo aplikováno nařízení evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Dle čl. 4 tohoto nařízení mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svoji státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Žalovaný v současné době v České republice bydlí, a to ke dni zahájení řízení v obvodu Okresního soudu v Táboře, zdejší soud je proto k rozhodnutí ve věci příslušný.3. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřil a soud proto rozhodoval na základě obsahu spisu.4. Z předsmluvních informací včetně splátkového kalendáře, smlouvy o úvěru ze dne , Anonymizováno, a smluvních podmínek k této smlouvě, potvrzení o výplatě částky 50 000 Kč, upomínek ze dne 20. 10. 2024 a dne 5. 11. 2024, předžalobní výzvy ze dne 21. 3. 2025 spolu o oznámením o zesplatnění úvěru, má soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 10. 10. 2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, , na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnou částku vrátit, a to spolu se smluvním úrokem ve výši 90 000 Kč (č. l. 4.8. smlouvy). Žalovaný měl dle č. l. 5. 1. splatit úrok v pravidelných měsíčních splátkách po 7 500 Kč, přičemž spolu s poslední splátkou měl vrátit i poskytnutý úvěr ve výši 50 000 Kč, celkem měl tedy zaplatit 140 000 Kč. Ze smluvních ujednání také vyplývá, že se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni i náklady na první a druhou upomínku – každá ve výši 500 Kč (č. l. 5. 4). Žalovaný žalobkyni nezaplatil ničeho, když neuhradil ani první splátku splatnou dne 15. 10. 2024. Dne 21. 3. 2025 byla proto žalovanému odeslána předžalobní výzva, kdy byl upozorněn na možnost soudního vymáhání dlužné částky a dále oznámení o zesplatnění úvěru.5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku.7. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.8. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.9. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.12. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy o spotřebitelském úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci měl dle předložené smlouvy o úvěru ze dne 10. 10. 2024 žalovaný vrátit namísto poskytnuté částky 50 000 Kč žalobkyni po uplynutí 12 měsíců částku 140 000 Kč, což odpovídá ve smlouvě i předsmluvních informacích o spotřebitelském úvěru (které jsou nedílnou součástí smlouvy o spotřebitelském úvěru) uvedenému RPSN úvěru ve výši 436 %. Samotný úrok byl sjednán ve výši 15 % měsíčně, což odpovídá úroku ve výši 180 % ročně (12 x 15). Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „NS“), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále v něm NS odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077–2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen „ÚS“) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022–69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvede