12 C 236/2021-21 — Okresní soud v Třebíči

Podanou žalobou domáhala se žalobkyně stanovení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku celkem 25 230 Kč s příslušenstvím z titulu splnění obsahu smluv o zápůjčce, uzavřených mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným. Se souhlasem obou procesních stran soud ve věci jednal a rozhodoval bez nařízení jednání. Žalovaný zůstal ve věci bez vyjádření. Soud, vycházeje ze znění podané žaloby, provedl dále dokazování zejména smlouvami o zápůjčce, smlouvami o půjčce, smluvními podmínkami Smlouvy nazvané Smlouva o půjčce (otištěné na zadní straně Smlouvy), kartou zákazníka, smlouvou o postoupení pohledávek, přílohou č. 1 Smlouvy o postoupení pohledávek – strana č. 3 ze Seznamu postoupených pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky vč. dokladu o odeslání, předžalobní výzvou se základním skutkovým a právním rozborem vč. dokladu o odeslání. Po zhodnocení všech shora uvedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti učinil soud následující závěry o skutkovém stavu věci: Mezi právním předchůdcem žalobkyně spol. [právnická osoba] jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem došlo: 1) dne 31. 8. 2015 k uzavření smlouvy o zápůjčce, jejímž předmětem byly finanční částky ve výši 16 000 Kč. Žalovaný se podpisem této smlouvy mimo jiné zavázal žalobkyni vrátit tuto částku spolu s navýšením o dalších 11 840 Kč, představujících sjednaný úrok, odměnu za hotovostní inkaso splátek a odměnu za administrativní činnost. Žalovaný, přestože předmět půjčky řádně převzal při podpisu smlouvy, i přes výzvu žalobkyně uhradil pouze částku 4 100 Kč, 2) dne 5. 3. 2015 k uzavření smlouvy o zápůjčce, jejímž předmětem byla finanční částka ve výši 6 000 Kč. Žalovaný se podpisem této smlouvy mimo jiné zavázal žalobkyni vrátit tuto částku spolu s navýšením o dalších 4 440 Kč, představujících sjednaný úrok, odměnu za hotovostní inkaso splátek a odměnu za administrativní činnost. Žalovaný, přestože předmět úvěru řádně převzal při podpisu smlouvy, ke dni podání žaloby uhradil 8 950 Kč. Po právní stránce soud posuzoval věc podle ustanovení § 2390 a násl. zákona č. 82/2012 občanského zákoníku, ohledně úroku z prodlení bylo rozhodováno podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Otázku postoupení pohledávky a s ní související aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k podání žaloby soud hodnotil v návaznosti na ustanovení § 1881 a násl. občanského zákoníku. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Žalobkyně (na níž byla pohledávka postoupena) jako věřitel v rámci předmětného smluvního závazkového vztahu mezi procesními stranami dostála povinnostem, které jí ukládá shora uvedené zákonné ustanovení, jakož i svým povinnostem smluvním. Žalovaný však nesplnil základní povinnost dlužníka obsaženou ve výše uvedeném zákonném ustanovení, když žalobkyni řádně, včas, resp. dohodnutým způsobem předmět zápůjčky ze dne 31. 8. 2015, a to zbylou část dlužné jistiny (po započtení zaplacené částky a přeplatku na jistině z dalších smlouvy ve výši 2 950 Kč), nevrátil. Proto soud tuto povinnost uložil žalovanému k návrhu žalobkyně výrokem I. tohoto rozsudku, to včetně zákonného úroku z prodlení. Ve vztahu ke zbylé,,jistině“ zápůjčky ze dne 31. 8. 2015 a zápůjčce ze dne 5. 3. 2015 pak soud uvádí, že žalobkyní v žalobě uváděné dlužné jistiny těchto zápůjček jsou fakticky náklady spojené s poskytnutím zápůjček, které jsou uplatňovány ze strany žalobkyně v rozporu se zákonem a platnou judikaturou. V tomto směru Okresní soud v Třebíči v desítkách obdobných žalob stejné žalobkyně došel k závěru, že: 1) ohledně žalobou uplatněného nároku na zaplacení administrativního poplatku není nárok dán. Tato částka nebyla žalovanému reálně vyplacena, uzavření smlouvy o zápůjčce se časově shoduje s vyplacením její sjednané výše a ze strany právního předchůdce žalobkyně nedošlo vůči žalovanému k žádnému plnění, které by placení takovéto úplaty odůvodňovalo. K otázce takovéhoto sjednaného plnění se již v rámci řízení o předběžné otázce analogicky vyslovil Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci vedené u něj pod č.j. C – 377/14, ve kterém mimo jiné dospěl k závěru, že článek III. písm. l) a článek 10 odst. 2 jakož i bod I. přílohy I. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Tento rozsudek plně dopadá i na projednávanou věc. 2) ve vztahu k nákladům za hotovostní inkaso není nárok dán, zde soud odkazuje na Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové č.j.: KSPA 60 INS 5615/2015 60 ICm 3236/2015 ze dne 11. 11. 2015, v kontextu s nímž je nutné dovodit neplatnost uvedeného pro rozpor s dobrými mravy a pro významnou nerovnováhu práv a povinností stran smlouvy v neprospěch spotřebitele. 3) ve vztahu k smluvnímu úroku z prodlení není nárok dán, a to analogicky v kontextu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, když v rámci spotřebitelských smluv takovéto ujednání zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné. V projednávané věci se jednalo o spotřebitelskou smlouvu, obsahující odkaz na všeobecné obchodní podmínky, jejichž součástí bylo právě ujednání o smluvním úroku, absentující podpis žalovaného. Ujednání o smluvním úroku je tak neplatné. Z výše uvedených důvodů proto soud žalobu výroky II. a III. zamítnul. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť každý z účastníků měl ve věci úspěch pouze částečný a dle názoru soudu tak povaze věci nejlépe odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.