12 C 299/2021-19 — Okresní soud v Třebíči

Podanou žalobou domáhala se žalobkyně stanovení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku celkem 31 900 Kč s příslušenstvím z titulu splnění obsahu smlouvy o úvěru, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným. Se souhlasem obou procesních stran soud ve věci jednal a rozhodoval bez nařízení jednání. Žalovaný zůstal ve věci bez vyjádření. Soud, vycházeje ze znění podané žaloby, provedl dále dokazování zejména – smlouvou o revolvingovém úvěru [číslo] výpisy k revolvingovému úvěru, výpisem z účtu věřitele (potvrzení o poskytnutí peněžních prostředků žalovanému), předžalobní upomínkou vč. kopie podacího archu. Po zhodnocení všech shora uvedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti učinil soud následující závěry o skutkovém stavu věci: Mezi žalobcem jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem došlo dne 30. 12. 2020 k uzavření smlouvy o úvěru, jejímž předmětem byly finanční částky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal tento úvěr včetně sjednaného úroku a poplatku za čerpání úvěru ve výši 20% z peněžních prostředků představujícího náklady žalobkyně se zpracováním, vyhodnocením a schválením žádosti žalovaného a vyplacení žalovanému žalobkyni splatit s tím, že minimální splátka úvěru činí jednu pětinu částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce a nejméně 300 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 20% měsíčně a dále byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení žalovaného se splacením dluhu či jeho části ve výši 200 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení. Žalovaný svoje závazky vyplývající ze smlouvy neplnil a v souladu se smluvním ujednáním účastníků se stal úvěr splatným. Ke dnu 1. 4. 2021 tak činil celkový dluh žalovaného vůči žalobkyni na jistině dluhu 20 000 Kč, smluvním úroku 7 537 Kč, poplatku za čerpání úvěru 4 000 Kč a sjednané smluvní pokutě 363 Kč celkem 31 900 Kč. Žalovaný tento dluh dosud ani částečně nesplnil a nereagoval ani na písemnou výzvu žalobkyně zaslanou mu před zahájením řízení. Po právní stránce soud posuzoval věc podle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 82/2012 občanského zákoníku, ohledně úroku z prodlení bylo rozhodováno podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Žalobkyně (na níž byla pohledávka postoupena) jako věřitel v rámci předmětného smluvního závazkového vztahu mezi procesními stranami dostála povinnostem, které jí ukládá shora uvedené zákonné ustanovení, jakož i svým povinnostem smluvním. Žalovaný však nesplnil základní povinnost dlužníka obsaženou ve výše uvedeném zákonném ustanovení, když žalobkyni řádně, včas, resp. dohodnutým způsobem předmět úvěru, a to dlužnou jistinu ve výši 20 000 Kč nevrátil. Proto soud tuto povinnost uložil žalovanému k návrhu žalobkyně výrokem I. tohoto rozsudku, to včetně zákonného úroku z prodlení. Jiná je situace ohledně žalobou uplatněného nároku na zaplacení administrativního poplatku. Tato částka nebyla žalovanému reálně vyplacena, uzavření smlouvy o úvěru se časově shoduje s vyplacením jeho sjednané výše a ze strany právního předchůdce žalobkyně nedošlo vůči žalovanému k žádnému plnění, které by placení takovéto úplaty odůvodňovalo. K otázce takovéhoto sjednaného plnění se již v rámci řízení o předběžné otázce analogicky vyslovil Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci vedené u něj pod č.j. C – 377/14, ve kterém mimo jiné dospěl k závěru, že článek III. písm. l) a článek 10 odst. 2 jakož i bod I. přílohy I. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Tento rozsudek plně dopadá i na projednávanou věc a soud proto dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na zaplacení administrativního poplatku ve výše uvedené smlouvě není dán. Analogicky v kontextu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 pak soud zamítl žalobu i co do smluvního úroku a smluvní pokuty, neboť v rámci spotřebitelských smluv takovéto ujednání zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné. V projednávané věci se jednalo o spotřebitelskou smlouvu, obsahující odkaz na všeobecné obchodní podmínky, jejichž součástí bylo právě ujednání o smluvním úroku a smluvní pokutě, absentující podpis žalovaného. Toto ujednání tak bylo sjednáno v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, a je tedy neplatné. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť každý z účastníků měl ve věci úspěch pouze částečný a dle názoru soudu tak povaze věci nejlépe odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.