12 C 249/2022-23 — Okresní soud v Třebíči

Podanou žalobou domáhala se žalobkyně stanovení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku celkem 11 226,37 Kč s příslušenstvím z titulu splnění obsahu smlouvy o úvěru, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným. Se souhlasem obou procesních stran soud ve věci jednal a rozhodoval bez nařízení jednání. Žalovaný zůstal ve věci bez vyjádření. Soud, vycházeje ze znění podané žaloby, provedl dále dokazování zejména úvěrovou smlouvou včetně Sazebníku VOP VOP pro spotřebitelský úvěr NT [číslo], výpisem z účtu, potvrzením o čerpání, výpisem z běžného učtu žalovaného, úvěrovou smlouvou včetně Sazebníku, výpisem z účtu [číslo], přehledem splátek žalovaného, odstoupením od smlouvy a od pojištění ze dne 2. 12. 2020, podacím archem odstoupení ze dne 4. 12. 2020, dopisem ze dne 1. 3. 2021, podacím archem předžalobní upomínky ze dne 2. 3. 2021, přehledem splátek žalovaného [číslo] zprávou o posouzení úvěruschopnosti, doklady předloženými žalovaným ke zkoumání úvěruschopnosti včetně výpisu z běžného účtu žalovaného, dopisem ze dne 1. 3. 2021 včetně potvrzení o odeslání. Po zhodnocení všech shora uvedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti učinil soud následující závěry o skutkovém stavu věci: Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 5. 10. 2016 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, jejíž předmětem byla finanční částka ve výši 15 567 Kč. Žalovaný se podpisem této smlouvy mimo jiné zavázal žalobkyni vrátit tuto částku v 72 splátkách po 423 Kč. Žalovaný však i přes výzvu žalobkyni uhradila pouze částku 26 844,75 Kč, přičemž ve smyslu smluvních podmínek proti němu žalobkyně uplatnila právo na zaplacení zákonných úroků a smluvních úroků, vč. nákladů za upomínání. Po právní stránce soud posuzoval věc podle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 82/2012 občanského zákoníku, ohledně úroku z prodlení bylo rozhodováno podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Otázku postoupení pohledávky a s ní související aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k podání žaloby soud hodnotil v návaznosti na ustanovení § 1881 a násl. občanského zákoníku. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žalobkyně jako věřitel v rámci předmětného smluvního závazkového vztahu mezi procesními stranami dostála povinnostem, které jí ukládá shora uvedené zákonné ustanovení, jakož i svým povinnostem smluvním. Žalovaný však nesplnil základní povinnost dlužníka obsaženou ve výše uvedeném zákonném ustanovení, když žalobkyni řádně, včas, resp. dohodnutým způsobem předmět úvěru nevrátil. Proto soud tuto povinnost uložil žalovanému k návrhu žalobkyně výrokem I. tohoto rozsudku. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ve věci plně úspěšné žalobkyni přiznal proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, spočívající v soudním poplatku, odměna advokáta ve smyslu ustanovení § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve výši 3 x 1 580 Kč za tři poskytnuté úkony právní služby a 3 x 300 Kč jako paušální částky náhrady výdajů podle cit. advokátního tarifu.