12 C 26/2022-21 — Okresní soud v Třebíči

Podanou žalobou domáhala se žalobkyně stanovení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku celkem 23 834 Kč s příslušenstvím z titulu splnění obsahu smluv o půjčkách, uzavřených mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným. Se souhlasem obou procesních stran soud ve věci jednal a rozhodoval bez nařízení jednání. Žalovaný zůstal ve věci bez vyjádření. Soud, vycházeje ze znění podané žaloby, provedl dále dokazování smlouvami o půjčkách, smluvními podmínkami smluv o půjčkách (otištěné na zadní straně Smluv o půjčkách), smlouvami o postoupení pohledávek, přílohou č. 1 Smlouvy o postoupení pohledávek, oznámeními o postoupení pohledávek vč. dokladů o odeslání, předžalobními výzvami se základním skutkovým a právním rozborem vč. dokladů o odeslání. Po zhodnocení všech shora uvedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti učinil soud následující závěry o skutkovém stavu věci: Mezi právním předchůdcem žalobkyně spol. [právnická osoba] jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem došlo: 1) dne 6. 9. 2006 k uzavření smlouvy o půjčce, jejímž předmětem byly finanční částky ve výši 7 000 Kč. Žalovaný se podpisem této smlouvy mimo jiné zavázal žalobkyni vrátit tuto částku spolu s navýšením o dalších 4 193 Kč, představujících souhrnný poplatek při RPSN 276,9%. Žalovaný, přestože předmět půjčky řádně převzal při podpisu smlouvy, i přes výzvu žalobkyně dluh doposud neuhradil. 2) dne 5. 7. 2006 k uzavření smlouvy o půjčce, jejímž předmětem byla finanční částka ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se podpisem této smlouvy mimo jiné zavázal žalobkyni vrátit tuto částku spolu s navýšením o dalších 5 990 Kč, představujících souhrnný poplatek při RPSN 276,9%. Žalovaný, přestože předmět půjčky řádně převzal při podpisu smlouvy, ke dni podání žaloby uhradil 3 349 Kč. Otázku postoupení pohledávky a s ní související aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k podání žaloby soud hodnotil v návaznosti na ustanovení § 1881 a násl. občanského zákoníku. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Zde soud odkazuje na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2019, č.j. 25 Co 296/2019-95, v rámci kterého odvolací soud zcela v souladu s rozhodnutím Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 2. 11. 2018, č.j. 7 C 174/2018-63 dovodil, že s ohledem na úvěrovou sazbu sjednanou ve smlouvě (97,09%) je nutno považovat úvěrovou smlouvu jako celek za absolutně neplatnou. Zejména soud shledal, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Nerovnováha je v dané věci tak významná, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit jako obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, když obecná ustanovení občanského zákoníku, vyjádřená v hlavě I., je nutné používat a musejí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Žalobkyně je profesionálem na trhu v poskytování úvěru a její konání, pokud požaduje úroku z půjčené částky více než 90%, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost, popř. tíseň, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí až nebezpečné. Jde v podstatě o obchod s chudobou a jednání věřitele nemůže požívat právní ochrany. Výše uvedené okolnosti pak dle odvolacího soudu brání tomu, aby ujednání o výši úroku mohlo být v přezkoumávané věci oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy. Neplatnost sjednané odměny byla dále shledána mimo jiné rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2012, č.j. 11 VSOL 28/2012-107. Jelikož shora uvedená rozhodnutí analogicky dopadají na projednávanou věc, dovodil soud s ohledem na výši ve smlouvách sjednané RPSN, že mezi účastníky uzavřené smlouvy o půjčce jsou absolutně neplatným právním jednáním a že vztah účastníků je nutno posoudit dle příslušných ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 451 a násl. zák. [číslo]). Žalovanému tak na úkor žalobkyně vzniklo pouze bezdůvodné obohacení, a to ve výši dopovídajících neuhrazených zbylých části původních jistiny ve výši 7 000 Kč, 6 659 Kč, a to včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení od 19. 12. 2020 do zaplacení. Jelikož pak žalovaný doposud uvedené částky žalobkyni nevrátil, uložil mu soud tuto povinnost výrokem I. a III. rozsudku. Výroky II. a IV, pak soud zbylou část žalobou uplatněného nároku s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy jako nedůvodnou zamítnul. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť každý z účastníků měl ve věci úspěch pouze částečný. Převážně úspěšný byl v řízení žalovaný a obecně by mu tak příslušelo právo na náhradu části nákladů řízení. Protože však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.