12 C 27/2022-21 — Okresní soud v Třebíči

Podanou žalobou domáhala se žalobkyně stanovení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 18 852 Kč s příslušenstvím z titulu splnění obsahu smlouvy o půjčce, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným. Se souhlasem obou procesních stran soud ve věci jednal a rozhodoval bez nařízení jednání. Žalovaný zůstal ve věci bez vyjádření. Soud, vycházeje ze znění podané žaloby, provedl dále dokazování smlouvou o půjčce, smluvními podmínkami smlouvy o půjčce (otištěné na zadní straně Smlouvy o půjčce), smlouvou o postoupení pohledávek, přílohou [číslo] Smlouvy o postoupení pohledávek – strana [číslo] ze Seznamu postoupených pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky vč. dokladu o odeslání, předžalobní výzvou se základním skutkovým a právním rozborem vč. dokladu o odeslání. Po zhodnocení všech shora uvedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti učinil soud následující závěry o skutkovém stavu věci: Mezi právním předchůdcem žalobkyně spol. [právnická osoba] jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem došlo dne 2. 8. 2007 k uzavření smlouvy o půjčce, jejímž předmětem byly finanční částky ve výši 12 000 Kč. Žalovaný se podpisem této smlouvy mimo jiné zavázal žalobkyni vrátit tuto částku spolu s navýšením o dalších 8 252 Kč, představujících souhrnný poplatek při RPSN 206,8%. Žalovaný, přestože předmět půjčky řádně převzal při podpisu smlouvy, i přes výzvu žalobkyně na svůj dluh doposud uhradil pouze 1 500 Kč. Otázku postoupení pohledávky a s ní související aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k podání žaloby soud hodnotil v návaznosti na ustanovení § 1881 a násl. občanského zákoníku. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Zde soud odkazuje na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2019, č.j. 25 Co 296/2019-95, v rámci kterého odvolací soud zcela v souladu s rozhodnutím Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 2. 11. 2018, č.j. 7 C 174/2018-63 dovodil, že s ohledem na úvěrovou sazbu sjednanou ve smlouvě (97,09%) je nutno považovat úvěrovou smlouvu jako celek za absolutně neplatnou. Zejména soud shledal, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Nerovnováha je v dané věci tak významná, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit jako obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, když obecná ustanovení občanského zákoníku, vyjádřená v hlavě I., je nutné používat a musejí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Žalobkyně je profesionálem na trhu v poskytování úvěru a její konání, pokud požaduje úroku z půjčené částky více než 90%, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost, popř. tíseň, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí až nebezpečné. Jde v podstatě o obchod s chudobou a jednání věřitele nemůže požívat právní ochrany. Výše uvedené okolnosti pak dle odvolacího soudu brání tomu, aby ujednání o výši úroku mohlo být v přezkoumávané věci oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy. Neplatnost sjednané odměny byla dále shledána mimo jiné rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2012, č.j. 11 VSOL 28/2012-107. Jelikož shora uvedená rozhodnutí analogicky dopadají na projednávanou věc, dovodil soud s ohledem na výši ve smlouvě sjednané RPSN, že mezi účastníky uzavřená smlouva o půjčce je absolutně neplatným právním jednáním a že vztah účastníků je nutno posoudit dle příslušných ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 451 a násl. zák. č. 40/1964). Žalovanému tak na úkor žalobkyně vzniklo pouze bezdůvodné obohacení, a to ve výši dopovídajících neuhrazených zbylých části původních jistiny ve výši 10 500 Kč, a to včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení od 1. 7. 2021 do zaplacení. Jelikož pak žalovaný doposud uvedenou částku žalobkyni nevrátil, uložil mu soud tuto povinnost výrokem I. rozsudku. Výrokem II. pak soud zbylou část žalobou uplatněného nároku s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy jako nedůvodnou zamítnul. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť každý z účastníků měl ve věci úspěch pouze částečný. Převážně úspěšný byl v řízení žalovaný a obecně by mu tak příslušelo právo na náhradu části nákladů řízení. Protože však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.