6 C 306/2021-25 — Okresní soud v Třebíči

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně vyloučení movitých věcí specifikovaných ve výrokové části tohoto rozsudku z exekuce vedené u Okresního soudu v Třebíči pod spisovou značkou 15EXE 1216/2019. K odůvodnění žaloby mimo jiné uvedla, že předmětné movité věci nejsou vlastnictvím povinného, nýbrž patří jí, jelikož je sama koupila nebo jimi byla obdarována. V řízení před exekutorem navrhla vyškrtnout všechny movité věci ze soupisu, avšak bylo jí vyhověno pouze zčásti, pročež byla nucena ve zbytku věcí podat předmětnou žalobu. 2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby především s poukazem na skutečnost, že žalobkyně ani před exekutorem, ani v samotném předmětném řízení nijak nedoložila své vlastnické právo k věcem jako právo bránící provedení výkonu rozhodnutí. 3. Po provedeném řízení učinil soud následující závěry podstatné o skutkovém stavu věci: 4. Mezi procesními stranami nebylo v řízení sporu o tom, že usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 20.6.2019, číslo jednací 15EXE 1216/2019, byla na návrh žalovaného jako oprávněného nařízena exekuce proti povinnému – [jméno] [příjmení], bytem v [obec], [ulice a číslo], a to k vymožení povinnosti k úhradě finanční částky, přičemž exekuci aktuálně provádí JUDr. [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad Přerov. 5. Z usnesení výše jmenovaného soudního exekutora ze dne 18.10.2021, číslo jednací [číslo jednací], soud zjistil, že jím bylo částečně vyhověno návrhu žalobkyně na vyškrtnutí movitých věcí ze soupisu, přičemž pro věci figurující v daném soudním řízení byl její návrh na vyškrtnutí zamítnut. <i>6. Podle ustanovení § 267 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.</i> 7. Při úvaze o důvodnosti žaloby soud předně zohlednil, že exekuce a jmenovitě soupis movitých věcí, mimo jiné i těch, jejichž vyškrtnutí ze soupisu se nyní navrhuje, byl proveden v rodinném domě ve výlučném vlastnictví žalobkyně, k němuž povinnému, byť jako bývalému druhovi žalobkyně, nesvědčil žádný právní titul. Je sice pravdou, že žalobkyně v daném řízení nedoložila dokumentárně své vlastnické právo k předmětným věcem, soud však vycházel z toho, že je navrhováno vyškrtnutí takových věcí, jež svojí povahou zjevně tvoří obvyklé vybavení domácnosti patřící jako celek výlučně žalobkyni a lze tak důvodně usuzovat na to, že i tyto věci jsou tak jejím výlučným vlastnictvím. Nikoli nepodstatnou navíc zůstává skutečnost, že dle provedené lustrace z evidence vězněných osob se povinný nacházel v období od 3.5.2017 do 4.8.2020 ve výkonu trestu odnětí svobody, jen stěží tak měl možnost podílet se minimálně v této době na samotném pořízení těchto věcí a o to méně je pravděpodobné, že by těmito věcmi sloužícími pro chod domácnosti přinejmenším v této době byl obdarován. Soud tak bez potřeby dalšího dokazování uzavřel, že vlastnické právo žalobkyně k movitým věcem, jejichž vyškrtnutí ze soupisu se navrhuje, je takovým právem k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, proto rozhodl způsobem uvedeným ve výrokové části tohoto rozsudku pod bodem I. 8. Při rozhodnutí o nákladech řízení soud zohlednil právní názor Ústavního soudu ČR vyslovený v jeho rozhodnutí vydaném pod sp. zn. III. ÚS 292/07, totiž že řízení o excindační žalobě je specifickým dílčím řízením, přičemž obecně je nespravedlivé, aby oprávněný důvodně hájící svá práva v rámci výkonu rozhodnutí, byl povinován k zaplacení náhrady nákladů řízení vůči osobě, která proti němu ve sporu o excindační žalobě byla úspěšná. Na druhé straně však dle názoru soudu po žalobkyni nebylo možné spravedlivě žádat, aby pro účely vyškrtnutí relativně drobných věcí nižší hodnoty ze soupisu exekutorem dokládala jejich vlastnictví i s odstupem času od jejich pořízení pokladními doklady, darovacími smlouvami či jinými listinnými důkazy a nelze jí tak přičítat k tíži, že s tímto návrhem, pokud jde o tyto věci, nebyla již při žádosti exekutorovi o vyškrtnutí úspěšná. Soud tak ve světle shora uvedených zjištění přistoupil k aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu, dle kterého právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.