12 C 244/2023-21 — Okresní soud v Třebíči

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně stanovení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 18 260,46 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 18 260,46 Kč od 4. 2. 2023 do zaplacení ve výši 15%, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 163,17 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 16 586,71 Kč a smluvní pokutu ve výši 2 830,37 Kč, to vše z titulu splnění obsahu smlouvy o úvěru, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným. 2. Se souhlasem obou procesních stran soud ve věci jednal a rozhodoval bez nařízení jednání. Žalovaný zůstal ve věci bez vyjádření. 3. Soud, vycházeje ze znění podané žaloby, provedl dále dokazování zejména – smlouvou o úvěru ze dne 13. 6. 2021 vč. předpisu splátek, žádostí o úvěr, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek, dodatkem [číslo] k rámcové smlouvě o postoupení pohledávek, dílčí smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 2. 2023 včetně relevantní části přílohy, potvrzením o realizované úplatě za postoupené pohledávky, oznámením o postoupení pohledávky, poštovním podacím archem dokládajícím odeslání oznámení o postoupení pohledávek, přílohou smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 1. 2. 2023, předžalobní upomínkou, poštovním podacím archem k předžalobní upomínce. 4. Po zhodnocení všech shora uvedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti učinil soud následující závěry o skutkovém stavu věci: Mezi právním předchůdcem žalobkyně spol. [právnická osoba] jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem došlo dne 13. 6. 2021 k uzavření smlouvy o úvěru, jejímž předmětem byla finanční částka ve výši 20 000 Kč. V žádosti o úvěr ze dne 13. 6. 2021 žalovaný uvedl, že jeho celkový měsíční příjem činí mzda ve výši 24 000 Kč, za bydlení dává 1 000 Kč měsíčně a za veškeré další životní náklady 3 890 Kč. Podpisem smlouvy se pak žalovaný mimo jiné zavázal žalobkyni vrátit uvedenou částku spolu s navýšením o dalších 17 184 Kč, představujících sjednané úroky, poplatek za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasního poplatku. Žalovaný, přestože předmět úvěru řádně převzal při podpisu smlouvy, i přes výzvu žalobkyně uhradil pouze 3 500 Kč, přičemž ve smyslu smluvních podmínek proti němu žalobkyně uplatnila i právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 830,37 Kč. 5. Otázku postoupení pohledávky a s ní související aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k podání žaloby soud hodnotil v návaznosti na ustanovení § 1881 a násl. občanského zákoníku. 6. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ-III, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. K aplikaci § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ-III se vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, když z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že uvedené ustanovení se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem; konkrétně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále také„ SDEU“) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] proti GK), dle kterého„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. SDEU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“. 9. Citovaný rozsudek SDEU tedy jasně stanoví, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného. Uvedený postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky (v daném případě před vnitrostátní úpravou zakotvenou v § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III). Aplikační přednost evropského práva ostatně konstatoval i Ústavní soud např. v rozhodnutí ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. V posuzovaném případě odvolací soud takto postupoval ve vztahu k § 87 odst. 1 větě druhé ZSÚ-III. 10. Zákonem č. 96/2022 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti finančního trhu zejména v souvislosti s implementací předpisů Evropské unie týkajících se unie kapitálových trhů, došlo s účinností od 29. 5. 2022 k novelizaci § 87 odst. 1 ZSÚ-III, jehož aktuální znění reflektuje výše citovanou judikaturu SDEU a soudu ukládá, aby k neplatnosti smlouvy pro porušení povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 větě druhé přihlédl i bez návrhu. 11. V kontextu s výše uvedeným dospěl soud k závěru, že žalobkyní předložené důkazy neprokazují, že by před uzavřením smlouvy o úvěru dostála své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného, ani to, že na základě těchto listin je možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Z provedených důkazů je zřejmé, že žalobkyně si od žalovaného nevyžádala žádné podklady k prokázání jeho měsíčních výdajů, žalobkyně nijak blíže neověřovala ani částku 1 000 Kč na bydlení, ačkoliv výdaj na bydlení obvykle bývá významný. Postup žalobkyně při prověřování úvěruschopnosti žalovaného tedy nebyl dostatečný (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, jakož i závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), z výsledku posouzení úvěruschopnosti nebylo možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného jako spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Úvěr tedy žalovanému neměl být poskytnut a smlouva je proto neplatná (§ 87 odst. 1 věta první ZSÚ-III,). Uvedený závěr soudu pak koresponduje i s rozhodnutím KS v Brně ze dne 4. 5. 2023, č.j. 27 Co 86/2022-133, z jehož rozhodnutí soud I. stupně analogicky vycházel. 12. Dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ-III, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 13. Citované ustanovení je speciální právní úpravou pro případ bezdůvodného obohacení vzniklého na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru a jasně stanoví, že v případě neplatné smlouvy o úvěru v souvislosti s porušením povinnosti úvěrujícího dle § 86 odst. 1 ZSÚ-III není povinností spotřebitele vrátit úvěrujícímu více než poskytnutou jistinu, nadto v době přiměřené jeho možnostem. Toto ustanovení tak dopadá i na situaci, kdy spotřebitel podle smlouvy o spotřebitelském úvěru, která byla následně v soudním řízení z důvodu rozporu s § 86 odst. 1 ZSÚ-III posouzena jako neplatná, poskytovateli úvěru již plnil. Pro posuzovaný případ to znamená, že výše spotřebiteli poskytnutých peněžních prostředků (jistina úvěru), které je spotřebitel povinen vrátit poskytovateli úvěru, se poníží o veškeré platby spotřebitele poskytnuté poskytovateli úvěru podle smlouvy o spotřebitelském úvěru, aniž by bylo třeba„ namítat vzájemné plnění“. Soud proto žalobkyni výrokem I. rozsudku přiznal pouze nárok odpovídající částce, kterou žalobkyně žalovanému vyplatila, ponížený o vše, co jí žalovaný v souvislosti s předmětnou smlouvou o úvěru zaplatil, navýšený o příslušenství (zákonné úroky z prodlení), když ve zbylé části žalobu jako nedůvodnou zamítnul. 14. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť každý z účastníků