12 C 271/2023-18 — Okresní soud v Třebíči

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně stanovení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku celkem 24 471 Kč s příslušenstvím z titulu splnění obsahu smlouvy o zápůjčce, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným. 2. Se souhlasem obou procesních stran soud ve věci jednal a rozhodoval bez nařízení jednání. Žalovaný zůstal ve věci bez vyjádření. 3. Soud, vycházeje ze znění podané žaloby, provedl dále dokazování smlouvou o zápůjčce a všeobecnými obchodními podmínkami, výpisem z účtu žalobkyně dokládající poskytnutí Jistiny, upomínkami zaslanými žalovanému jako náklad spojený s uplatněním pohledávky. 4. Po zhodnocení všech shora uvedených důkazů učinil soud následující závěry o skutkovém stavu věci: Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 24. 6. 2022 uzavřena smlouva o zápůjčce, jejímž předmětem byla ve znění následného dodatku ze dne 2. 7. 2022 finanční částka ve výši 13 000 Kč Žalovaný se podpisem této smlouvy mimo jiné zavázal žalobkyni vrátit tuto částku do 30 ti dnů spolu s navýšením o dalších 4 226 Kč, představujících souhrnný poplatek při RPSN 10585% a úrokové sazbě 86%. Žalovaný, přestože předmět půjčky řádně převzal při podpisu smlouvy, i přes výzvu žalobkyně dluh doposud neuhradil. 5. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. 6. Zde soud analogicky odkazuje na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2019, č.j. 25 Co 296/2019-95, v rámci kterého odvolací soud zcela v souladu s rozhodnutím Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 2. 11. 2018, č.j. 7 C 174/2018-63 dovodil, že s ohledem na úrokovou sazbu sjednanou ve smlouvě (více jak 90%) je nutno považovat úvěrovou smlouvu jako celek za absolutně neplatnou. Zejména soud shledal, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Nerovnováha je v dané věci tak významná, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit jako obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, když obecná ustanovení občanského zákoníku, vyjádřená v hlavě I., je nutné používat a musejí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Žalobkyně je profesionálem na trhu v poskytování úvěru a její konání, pokud požaduje úrok z půjčené částky více než 90%, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost, popř. tíseň, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí až nebezpečné. Jde v podstatě o obchod s chudobou a jednání věřitele nemůže požívat právní ochrany. Výše uvedené okolnosti pak dle odvolacího soudu brání tomu, aby ujednání o výši úroku mohlo být v přezkoumávané věci oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy. Neplatnost sjednané odměny byla dále shledána mimo jiné rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2012, č.j. 11 VSOL 28/2012-107. 7. Jelikož shora uvedená rozhodnutí analogicky dopadají na projednávanou věc, dovodil soud s ohledem na výši ve smlouvě sjednaného úroku a RPSN, že mezi účastníky uzavřená smlouva o zápůjčce je absolutně neplatným právním jednáním a že vztah účastníků je nutno posoudit dle příslušných ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 451 a násl. zák. č. 40/1964). Žalovanému tak na úkor žalobkyně vzniklo pouze bezdůvodné obohacení, a to ve výši dopovídající neuhrazené jistiny ve výši 13 000 Kč, a to včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení od 25. 7. 2022 do zaplacení. Jelikož pak žalovaný doposud uvedené částky žalobkyni nevrátil, uložil mu soud tuto povinnost výrokem I. rozsudku. Výrokem II. pak soud zbylou část žalobou uplatněného nároku s ohledem na neplatnost smlouvy o zápůjčce jako nedůvodnou zamítnul. 8. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť každý z účastníků měl ve věci úspěch pouze částečný. Převážně úspěšný byl v řízení žalovaný a obecně by mu tak příslušelo právo na náhradu části nákladů řízení. Protože však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.