12 C 139/2024-14 — Okresní soud v Třebíči

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně stanovení povinnosti žalované zaplatit jí částku celkem 14 360 Kč s příslušenstvím z titulu splnění obsahu smluv o úvěru, uzavřených mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou.2. Se souhlasem obou procesních stran soud ve věci jednal a rozhodoval bez nařízení jednání. Žalovaná zůstala ve věci bez vyjádření.3. Soud, vycházeje ze znění podané žaloby, provedl dále dokazování zejména smlouvami o spotřebitelském úvěru, kartami zákazníka, smlouvami o postoupení pohledávek, přílohou č. 1 Smlouvy o postoupení pohledávek – strana č. 10 ze Seznamu postoupených pohledávek, přílohou č. 1 Smlouvy o postoupení pohledávek – strana č. 2 ze Seznamu postoupených pohledávek, potvrzeními o zaplacení úplat, oznámeními o postoupení pohledávek vč. dokladů o odeslání, předžalobními výzvami se základním skutkovým a právním rozborem vč. dokladů o odeslání.4. Po zhodnocení všech shora uvedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti učinil soud následující závěry o skutkovém stavu věci:Mezi právním předchůdcem žalobkyně spol. , právnická osoba, a žalovanou došlo dne:1) 19. 11. 2020 k uzavření smlouvy o úvěru, jejímž předmětem byla částka 6 000 Kč. Žalovaná se podpisem této smlouvy mimo jiné zavázala žalobkyni vrátit tuto částku spolu s navýšením o úroky ve výši 1 200 Kč, úhradu za administrativní činnost 1 200 Kč a hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč,2) 30. 5. 2019 k uzavření smlouvy o úvěru, jejímž předmětem byla částka 10 000 Kč. Žalovaná se podpisem této smlouvy mimo jiné zavázala žalobkyni vrátit tuto částku spolu s navýšením o úroky ve výši 2 000 Kč, úhradu za administrativní činnost 2 000 Kč a hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč.5. Žalovaná, přestože předměty úvěrů řádně převzala při podpisu smlouvy, i přes výzvu žalobkyně uhradila pouze částku 3 735 Kč a 11 455 Kč, přičemž ve smyslu smluvních podmínek proti ní žalobkyně uplatnila právo na zaplacení zákonných úroků a smluvních úroků.6. Po právní stránce soud posuzoval věc podle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 82/2012 občanského zákoníku, ohledně úroku z prodlení bylo rozhodováno podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.7. Otázku postoupení pohledávky a s ní související aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k podání žaloby soud hodnotil v návaznosti na ustanovení § 1881 a násl. občanského zákoníku.8. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Žalobkyně (na níž byla pohledávka postoupena) jako věřitel v rámci předmětného smluvního závazkového vztahu mezi procesními stranami dostála povinnostem, které jí ukládá shora uvedené zákonné ustanovení, jakož i svým povinnostem smluvním. Žalovaná však nesplnila základní povinnost dlužníka obsaženou ve výše uvedeném zákonném ustanovení, když žalobkyni řádně, včas, resp. dohodnutým způsobem předmět úvěru, a to dlužnou jistiny ve výši 810 Kč (mimo žalovanou zaplacených celkem 15 190 Kč), nevrátila. Proto soud tuto povinnost uložil žalované k návrhu žalobkyně výrokem I. tohoto rozsudku, to včetně zákonného úroku z prodlení.9. Ve vztahu k ostatním uplatněným nárokům soud shodně jako v desítkách obdobných žalob stejné žalobkyně došel k závěru, že:1) ohledně žalobou uplatněného nároku na zaplacení úhrady za poskytnutí úvěru a administrativního poplatku není nárok dán. Tato částka nebyla žalované reálně vyplacena, uzavření smlouvy o zápůjčce se časově shoduje s vyplacením její sjednané výše a ze strany právního předchůdce žalobkyně nedošlo vůči žalované k žádnému plnění, které by placení takovéto úplaty odůvodňovalo. K otázce takovéhoto sjednaného plnění se již v rámci řízení o předběžné otázce analogicky vyslovil Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci vedené u něj pod č.j. C – 377/14, ve kterém mimo jiné dospěl k závěru, že článek III. písm. l) a článek 10 odst. 2 jakož i bod I. přílohy I. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Tento rozsudek plně dopadá i na projednávanou věc.2) ve vztahu k nákladům za hotovostní inkaso není nárok dán, zde soud odkazuje na Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové č.j.: KSPA 60 INS 5615/2015-C1-3 60 ICm 3236/2015 ze dne 11. 11. 2015, v kontextu s nímž je nutné dovodit neplatnost uvedeného pro rozpor s dobrými mravy a pro významnou nerovnováhu práv a povinností stran smlouvy v neprospěch spotřebitele.3) ve vztahu k smluvnímu úroku z prodlení není nárok dán, a to analogicky v kontextu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, když v rámci spotřebitelských smluv takovéto ujednání zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné. V projednávané věci se jednalo o spotřebitelskou smlouvu, obsahující odkaz na všeobecné obchodní podmínky, jejichž součástí bylo právě ujednání o smluvním úroku, absentující podpis žalované. Ujednání o smluvním úroku je tak neplatné.10. Z výše uvedených důvodů proto soud výrokem II. zbylou část žalobou uplatněného nároku jako nedůvodnou zamítnul.11. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť každý z účastníků měl ve věci úspěch pouze částečný. Převážně úspěšná byla v řízení žalovaná a obecně by jí tak příslušelo právo na náhradu části nákladů řízení. Protože však žalované žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.