12 C 214/2024-16 — Okresní soud v Třebíči

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně stanovení povinnosti žalované zaplatit jí částku celkem 24 330,57 Kč s příslušenstvím z titulu splnění obsahu smlouvy o úvěru, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou.2. Se souhlasem obou procesních stran soud ve věci jednal a rozhodoval bez nařízení jednání.3. Žalovaná zůstala ve věci bez vyjádření.4. Soud, vycházeje ze znění podané žaloby, provedl dále dokazování smlouvou o úvěru, předpisem splátek, transakční historií, smlouvou o postoupení pohledávek, příslušnou stranou Přílohy č. 1 Smlouvy o postoupení pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou se základním skutkovým a právním rozborem vč. dokladu o odeslání.5. Po zhodnocení všech shora uvedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti učinil soud následující závěry o skutkovém stavu věci:Mezi právním předchůdcem žalobkyně spol. , právnická osoba, jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem došlo dne 8. 2. 2022 k uzavření smlouvy o úvěru, jejímž předmětem byla finanční částka ve výši 12 000 Kč. Žalovaná se podpisem této smlouvy mimo jiné zavázala žalobkyni vrátit tuto částku spolu s navýšením o dalších 5 880 Kč, představujících sjednaný úrok, odměnu za administrativní činnost a hotovostní inkaso. Žalovaná, přestože předmět úvěru řádně převzala při podpisu smlouvy, ke dni podání žaloby uhradila 4 100 Kč.6. Po právní stránce soud posuzoval věc podle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 82/2012 občanského zákoníku, ohledně úroku z prodlení bylo rozhodováno podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.7. Otázku postoupení pohledávky a s ní související aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k podání žaloby soud hodnotil v návaznosti na ustanovení § 1881 a násl. občanského zákoníku.8. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Žalobkyně (na níž byla pohledávka postoupena) jako věřitel v rámci předmětného smluvního závazkového vztahu mezi procesními stranami dostála povinnostem, které jí ukládá shora uvedené zákonné ustanovení, jakož i svým povinnostem smluvním. Žalovaná však nesplnila základní povinnost dlužníka obsaženou ve výše uvedeném zákonném ustanovení, když žalobkyni řádně, včas, resp. dohodnutým způsobem předmět úvěru, a to zbylou část dlužné jistiny (po započtení zaplacené částky), nevrátila. Proto soud tuto povinnost uložil žalované k návrhu žalobkyně výrokem I. tohoto rozsudku, to včetně zákonného úroku z prodlení.9. Jiná je situace ohledně žalobou uplatněného nároku na zaplacení administrativního poplatku. Tato částka nebyla žalované reálně vyplacena, uzavření smlouvy o úvěru se časově shoduje s vyplacením jeho sjednané výše a ze strany právního předchůdce žalobkyně nedošlo vůči žalované k žádnému plnění, které by placení takovéto úplaty odůvodňovalo. K otázce takovéhoto sjednaného plnění se již v rámci řízení o předběžné otázce analogicky vyslovil Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci vedené u něj pod č.j. C – 377/14, ve kterém mimo jiné dospěl k závěru, že článek III. písm. l) a článek 10 odst. 2 jakož i bod I. přílohy I. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Tento rozsudek plně dopadá i na projednávanou věc a soud proto dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na zaplacení administrativního poplatku ve výše uvedené smlouvě není dán.10. Ve vztahu k nákladům za hotovostní inkaso pak soud odkazuje na Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové č.j.: KSPA 60 INS 5615/2015-C1-3 60 ICm 3236/2015 ze dne 11. 11. 2015, v kontextu s nímž je nutné dovodit neplatnost uvedeného pro rozpor s dobrými mravy a pro významnou nerovnováhu práv a povinností stran smlouvy v neprospěch spotřebitele.11. Analogicky v kontextu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 pak soud zamítl žalobu i co do smluvních úroků z prodlení, neboť v rámci spotřebitelských smluv takovéto ujednání zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné. V projednávané věci se jednalo o spotřebitelské smlouvy, obsahující odkaz na všeobecné obchodní podmínky, jejichž součástí bylo právě ujednání o smluvním úroku, absentující podpis žalované. Ujednání o smluvním úroku tak bylo sjednáno v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, a je tedy neplatné.12. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť každý z účastníků měl ve věci úspěch pouze částečný a dle názoru soudu tak povaze věci nejlépe odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.