12 C 219/2024-19 — Okresní soud v Třebíči

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně stanovení povinnosti žalované zaplatit jí částku celkem 14 411 Kč s příslušenstvím z titulu splnění obsahu smluv o úvěrech, uzavřených mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou.2. Se souhlasem obou procesních stran soud ve věci jednal a rozhodoval bez nařízení jednání.3. Žalovaná zůstala ve věci bez vyjádření.4. Soud, vycházeje ze znění podané žaloby, provedl dále dokazování zejména smlouvami o spotřebitelských úvěrech, kartami zákazníka, Smluvními podmínkami Smlouvy o spotřebitelském úvěru (otištěné na zadní straně Smlouvy o spotřebitelském úvěru), přehledem plateb (případně tabulka umoření), smlouvami o postoupení pohledávek, přílohou č. 1 Smlouvy o postoupení pohledávek – strana č. 13 ze Seznamu postoupených pohledávek, potvrzeními o zaplacení úplat, oznámeními o postoupení pohledávek vč. dokladů o odeslání, předžalobními výzvami se základním skutkovým a právním rozborem vč. dokladů o odeslání, přílohou č. 1 Smlouvy o postoupení pohledávek – strana č. 14 ze Seznamu postoupených pohledávek.5. Po zhodnocení všech shora uvedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti učinil soud následující závěry o skutkovém stavu věci:Mezi právním předchůdcem žalobkyně spol. , právnická osoba, jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem došlo dne:1) 7. 5. 2021 k uzavření smlouvy o úvěru, jejímž předmětem byla finanční částka ve výši 7 000 Kč. Žalovaná se podpisem této smlouvy mimo jiné zavázala žalobkyni vrátit tuto částku spolu s navýšením o dalších 8 251 Kč, představujících sjednaný úrok, odměnu za administrativní činnost a hotovostní inkaso. Žalovaná, přestože předmět úvěru řádně převzala při podpisu smlouvy, ke dni podání žaloby uhradila 10 400 Kč,2) 15. 4. 2021 k uzavření smlouvy o úvěru, jejímž předmětem byla finanční částka ve výši 12 000 Kč. Žalovaná se podpisem této smlouvy mimo jiné zavázala žalobkyni vrátit tuto částku spolu s navýšením o dalších 11 960 Kč, představujících sjednaný úrok, odměnu za administrativní činnost a hotovostní inkaso. Žalovaná, přestože předmět úvěru řádně převzala při podpisu smlouvy, ke dni podání žaloby uhradila 14 400 Kč.6. Po právní stránce soud posuzoval věc podle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 82/2012 občanského zákoníku, ohledně úroku z prodlení bylo rozhodováno podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.7. Otázku postoupení pohledávky a s ní související aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k podání žaloby soud hodnotil v návaznosti na ustanovení § 1881 a násl. občanského zákoníku.8. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná.9. Žalobkyně (na níž byla pohledávka postoupena) jako věřitel v rámci předmětného smluvního závazkového vztahu mezi procesními stranami dostála povinnostem, které jí ukládá shora uvedené zákonné ustanovení, jakož i svým povinnostem smluvním. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že jí žalovaná uhradila celkem 24 800 Kč.10. Žalobkyní v žalobě uváděné dlužné jistiny jsou fakticky náklady spojené s poskytnutím úvěru, které jsou uplatňovány ze strany žalobkyně v rozporu se zákonem a platnou judikaturou. V tomto směru Okresní soud v Třebíči v desítkách obdobných žalob stejné žalobkyně došel k závěru, že:1) ohledně žalobou uplatněného nároku na zaplacení administrativního poplatku není nárok dán. Tato částka nebyla žalované reálně vyplacena, uzavření smlouvy o úvěru se časově shoduje s vyplacením její sjednané výše a ze strany právního předchůdce žalobkyně nedošlo vůči žalované k žádnému plnění, které by placení takovéto úplaty odůvodňovalo. K otázce takovéhoto sjednaného plnění se již v rámci řízení o předběžné otázce analogicky vyslovil Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci vedené u něj pod č.j. C – 377/14, ve kterém mimo jiné dospěl k závěru, že článek III. písm. l) a článek 10 odst. 2 jakož i bod I. přílohy I. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Tento rozsudek plně dopadá i na projednávanou věc.2) ve vztahu k nákladům za hotovostní inkaso není nárok dán, zde soud odkazuje na Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové č.j.: KSPA 60 INS 5615/2015-C1-3 60 ICm 3236/2015 ze dne 11. 11. 2015, v kontextu s nímž je nutné dovodit neplatnost uvedeného pro rozpor s dobrými mravy a pro významnou nerovnováhu práv a povinností stran smlouvy v neprospěch spotřebitele.3) ve vztahu k smluvnímu úroku z prodlení není nárok dán, a to analogicky v kontextu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, když v rámci spotřebitelských smluv takovéto ujednání zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné. V projednávané věci se jednalo o spotřebitelskou smlouvu, obsahující odkaz na všeobecné obchodní podmínky, jejichž součástí bylo právě ujednání o smluvním úroku, absentující podpis žalované. Ujednání o smluvním úroku je tak neplatné.11. Z výše uvedených důvodů pro soud žalobu zamítnul.12. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ve věci plně úspěšné žalované náklady řízení nevznikly a soud proto rozhodl ve znění výroku II. rozsudku.