12 C 34/2024-15 — Okresní soud v Třebíči

Podanou žalobou domáhala se žalobkyně stanovení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 15 000 Kč s příslušenstvím z titulu splnění obsahu smlouvy o půjčce, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným.Se souhlasem obou procesních stran soud ve věci jednal a rozhodoval bez nařízení jednání. Žalovaný zůstal ve věci bez vyjádření.Soud, vycházeje ze znění podané žaloby, provedl dále dokazování smlouvou o půjčce č. , tel. číslo, , smluvními podmínkami smlouvy o půjčce, smlouvou o postoupení pohledávek, přílohou smlouvy o postoupení pohledávek, oznámením o postoupení pohledávek, poštovním podacím archem, potvrzením o zaplacení kupní ceny, smlouvou o postoupení pohledávek - založena ve správním deníku soudu pod sp. zn. 17 Spr 269/2018, přílohou ke Smlouvě o postoupení pohledávek – založena ve správním deníku soudu pod sp. zn. 17 Spr 269/2018, předžalobní upomínkou, poštovním podacím archem k předžalobní upomínce.Po zhodnocení všech shora uvedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti učinil soud následující závěry o skutkovém stavu věci:Mezi právním předchůdcem žalobkyně spol. , právnická osoba, jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem došlo 20. 6. 2006 k uzavření smlouvy o půjčce, jejímž předmětem byla finanční částka ve výš 15 000 Kč. Žalovaný se podpisem této smlouvy mimo jiné zavázal žalobkyni vrátit do 19. 6. 2007 tuto částku spolu s navýšením o souhrnný poplatek ve výši 9 960 Kč.Žalovaná, přestože předmět půjčky řádně převzal při podpisu smlouvy, ke dni podání žaloby uhradil 8 146,74 Kč.Po právní stránce soud posuzoval věc podle ustanovení § 657 a násl. zákona č. 40/1964 občanského zákoníku, ohledně úroku z prodlení bylo rozhodováno podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.Otázku postoupení pohledávky a s ní související aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k podání žaloby soud hodnotil v návaznosti na ustanovení § 1881 a násl. občanského zákoníku.Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.Zde soud odkazuje na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2019, č.j. , spisová značka, , v rámci kterého odvolací soud zcela v souladu s rozhodnutím Okresního soudu , adresa, – sever ze dne 2. 11. 2018, č.j. 7 C 174/2018-63 dovodil, že s ohledem na úvěrovou sazbu sjednanou ve smlouvě (97,09 %) je nutno považovat úvěrovou smlouvu jako celek za absolutně neplatnou. Zejména soud shledal, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Nerovnováha je v dané věci tak významná, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit jako obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, když obecná ustanovení občanského zákoníku, vyjádřená v hlavě I., je nutné používat a musejí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Žalobkyně je profesionálem na trhu v poskytování úvěru a její konání, pokud požaduje úroku z půjčené částky více než 90 %, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost, popř. tíseň, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí až nebezpečné. Jde v podstatě o obchod s chudobou a jednání věřitele nemůže požívat právní ochrany. Výše uvedené okolnosti pak dle odvolacího soudu brání tomu, aby ujednání o výši úroku mohlo být v přezkoumávané věci oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy. Neplatnost sjednané odměny byla dále shledána mimo jiné rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2012, č.j. 11 VSOL 28/2012-107.Jelikož shora uvedená rozhodnutí analogicky dopadají na projednávanou věc, dovodil soud s ohledem na výši RPSN 199,4 % sjednanou ve smlouvě, že mezi účastníky uzavřená smlouva o půjčce jsou absolutně neplatným právním jednáním a že vztah účastníků je nutno posoudit dle příslušných ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 451 a násl. zák. č. 40/1964). Žalované tak na úkor žalobkyně vzniklo pouze bezdůvodné obohacení, a to ve výši dopovídajících neuhrazené zbylé části původní jistiny ve výši 6853,26 Kč, a to včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení. Jelikož pak žalovaný doposud uvedenou částku žalobkyni nevrátil, uložil mu soud tuto povinnost výrokem I. rozsudku, přičemž výrokem II. pak zbylou část žalobou uplatněného nároku s ohledem na neplatnost smlouvy jako nedůvodnou zamítnul.O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť každý z účastníků měl ve věci úspěch pouze částečný. Převážně úspěšná byla v řízení žalovaná a obecně by jí tak příslušelo právo na náhradu části nákladů řízení. Protože však žalované žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.