ECLI: ECLI:CZ:OSTR:2024:7.C.286.2023.1 Datum: 2024-02-21 Předmět: o zaplacení částky 21 084 Kč s příslušenstvím Ustanovení: ["§ 115a z. č. 99/1963 Sb.", "§ 101 z. č. null/null Sb.", "§ 118a z. č. null/null Sb.", "§ 1879 z. č. null/null Sb.", "§ 2991 z. č. null/null Sb.", "§ 75 z. č. null/null Sb.", "§ 84 z. č. null/null Sb ["smlouva o úvěru""smlouva pracovní""smlouva o půjčce""bezdůvodné obohacení"]
O co šlo: o zaplacení částky 21 084 Kč s příslušenstvím (["§ 115a z. č. 99/1963 Sb.", "§ 101 z. č. null/null Sb.", "§ 118a z. č. null/null Sb.", "§ 1879 z. č. null/null Sb.", "§ 2991 z. č. null/null Sb.", "§ 75 z. č. )
1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 2. 5. 2023 domáhala se žalobkyně po žalované na zaplacení částky 21 084 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce č. , hodnota, uzavřené dne 21. 8. 2020 mezi právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, .) a žalovanou. Na základě uvedené smlouvy byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 12 000 Kč, a to v hotovosti.2. Soud usnesením ze dne 22. 11. 2023, č. j. 7 C 286/2023-10, vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké informace byly získány o schopnosti žalované splácet půjčku a aby označila důkazy k prokázání těchto svých tvrzení. Podáním ze dne 7. 12. 2023 doplnila žalobkyně svá tvrzení v tom směru, že žalovaná byla zaměstnána od 1. 12. 2019 u společnosti , právnická osoba, a její měsíční příjem činil 19 886 Kč. Tvrzení žalované ověřila právní předchůdkyně žalobkyně z pracovní smlouvy a z výplatních pásek. Výdaje žalované přitom činily 18 397 Kč. Dále žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, sp. zn. 5 Co 231/2020 a rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170.3. , právnická osoba, s ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobkyně i žalovaná souhlasily tím, že ohledně tohoto postupu soudu neměly žádné námitky, přestože byly vyzvány k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Bez nařízení jednání je přitom možné rozhodnout i o částečném zamítnutí žaloby v případě, že tak soud činí na základě právního hodnocení věci a není třeba strany poučovat ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. žalobkyně již v této věci soudem poučena byla písemně.4. Na podkladě listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne 21. 8. 2020 uzavřena smlouva o úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně žalované na základě této smlouvy poskytla finanční hotovost ve výši 12 000 Kč. Ve smlouvě byl sjednán úrok ve výši 1 155 Kč, úhrada za poskytnutí úvěru ve výši 5 880 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 107 Kč a inkasní poplatek ve výši 2 160 Kč. Žalovaná se smlouvou zavázala uhradit celkovou dlužnou částku ve výši 22 302 Kč uhradit formou 14ti měsíčních splátek po 1 593 Kč. Žalovaná však své závazky vůči právní předchůdkyni žalobkyně nehradila řádně a včas. Dle přehledu plateb v hotovosti žalovaná dosud uhradila částku 8 718 Kč. Z karty zákazníka ze dne 21. 8. 2020 bylo zjištěno, že žalovaná bydlí u rodičů, má základní vzdělání, je vdaná a má 3 nezaopatřené děti. Dále uvedla, že je zaměstnaná od 1. 12. 2019 do 30. 11. 2020 s měsíčním příjmem ve výši 19 886 Kč. Výdaje žalované jsou vyčísleny na celkovou částku 18 397 Kč měsíčně, z čehož 2 656 Kč měsíčně jde na splátky půjček. Jako ověřené dokumenty je zaškrtnut občanský průkaz, pracovní smlouva a výplatní páska. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 11. 2022 přešla pohledávka za žalovanou na žalobkyni. Postoupení obou pohledávek bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 7. 12. 2022. Předžalobní výzva byla žalované zaslána dne 29. 3. 2023.5. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil následujících ustanovení zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) účinného od 1. 1. 2014, zejména dle ust. § 1810, § 2395 a násl., § 1879 a násl. a § 2991 o. z. a dále dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zejména dle ustanovení § 75, § 84, § 86 a § 87 tohoto zákona.6. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ ve výši 12 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalované jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalované úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-, právnická osoba, . v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.7. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně zaznamenala informace, které získala o majetkové situaci žalované do karty zákazníka, z níž je zřejmé, že při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela zejména z jí poskytnutých údajů. Právní předchůdkyni žalobkyně byla předložena výplatní páska a občanský průkaz. Ze zákaznické karty, na kterou odkazuje sama žalobkyně přitom vyplývá, že použitelný měsíční příjem žalobkyně činí 1 489 Kč, přičemž výše měsíční splátky úvěru tuto částku přesahuje, když činí 1 593 Kč. Již jen ze samotné karty zákazníka je tedy zřejmé, že žalovaná v době uzavření smlouvy neměla dostatek finančních prostředků na úhradu měsíční splátky úvěru a právní předchůdkyně žalobkyně jí úvěr i za této situace poskytla. S ohledem na vše shora uvedené má soud za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při posuzování úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí.8. Podle § 87 odst. 1 a 86 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nevyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, je smlouva neplatná.9. Pokud žalobkyně argumentuje rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, pak je třeba uvést, že jmenovaný soud rozhodoval ve věci smlouvy uzavřené za účinnosti zákona 145/2010 Sb., který však v této věci není aplikován, neboť od 1. 12. 2016 platil již nový zákon o spotřebitelském úvěru, a to zákon č. 257/2016 Sb., který v ust. § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 výslovně ukládá povinnost tyto dokumenty uchovávat po dobu 5 let.10. Z údajů poskytnutých žalobkyní vyplývá, že žalovaná na svůj dluh uhradila celkem 8 718 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je neplatná a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni přiznána částka 3 282 Kč, která představuje rozdíl mezi vyplacenou jistinou úvěru ve výši 12 000 Kč a částkou 8 718 Kč, kterou žalovaná již uhradila v rámci splátek. Ve vztahu k částce 8 718 Kč má proto žalobkyně právo na to, aby jí žalovaná zaplatila úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.11. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaná dostala až poté, co byla k zaplacení vyzvána, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti úvěru. Žalovaná byla prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzvána nejdříve v předžalobní výzvě k úhradě ze dne 28. 3. 2023, odeslané dne 29. 3. 2023, a to ve lhůtě do 12. 4. 2023. Vzhledem k tomu, že žalovaná v této lhůtě svůj závazek vůči žalobkyni nesplnila, ocitla se ode dne 13. 4. 2023 v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení.1
Provozuje Eucalypt 4 s.r.o., IČO 22103741, Jičínská 226/17, Praha 3 (kontakt). Zdroj dat: e-Sbírka / justice.cz (oficiální). Výklady generovány AI z textu zákona, orientační — nenahrazují radu advokáta.