9 C 285/2023 — Okresní soud v Trutnově

1. Žalobou podanou dne 9. 10. 2023 se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí části pozemku parc. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, , která byla ve výroku I. specifikovaným geometrickým plánem označena parcelním číslem , Anonymizováno, . Vlastníkem pozemku parc. č. , hodnota, je dle údajů zapsaných v katastru nemovitostí žalovaný. Skutečným vlastníkem pozemku č. , Anonymizováno, však je žalobkyně z důvodu vydržení vlastnického práva uplynutím zákonem stanovené vydržecí doby. Žaloba byla podána za účelem sjednocení právního stavu se stavem faktickým. Naléhavý právní zájem žalobkyně na určení jejího vlastnického práva k nemovité věci vyplývá z toho, že v katastru nemovitostí je jako vlastník sporné části pozemku dosud zapsán žalovaný. Jedině vydané soudní rozhodnutí může být podkladem pro provedení zápisu vlastnického práva žalobkyně k části pozemku parc. č. , hodnota, , označeného v geometrickém plánu jako pozemek č. , Anonymizováno, , do katastru nemovitostí. Dne 27. 2. 1973 byla mezi rodiči žalobkyně , Anonymizováno, , jméno FO, a , jméno FO, a , adresa, národním výborem ve , adresa, uzavřena v souvislosti s koupí domku k rekreačním účelům dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemků parc. č. st. , Anonymizováno, a pozemku parc. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, . Při předání nemovitostí měly být pověřeným zaměstnancem , právnická osoba, ve , adresa, na místě samém rodičům žalobkyně ukázány hranice nemovitostí, jež jim byly jakožto právním předchůdcům žalobkyně přiděleny do užívání. Ve vytyčeném rozsahu pak rodiče žalobkyně se souhlasem stavební komise , právnická osoba, v roce 1974 postavili oplocení a vysázeli na nemovitostech stromy a keře. Žalobkyně se na základě darovací smlouvy ze dne 28. 6. 2000 stala výlučnou vlastnicí nemovitostí. Nemovitosti jsou již od roku 1973 užívány ve větším rozsahu, než odpovídá zápisu v katastru nemovitostí, kdy je užívána i část pozemku žalovaného označená v geometrickém plánu parcelním číslem , Anonymizováno, . Určení hranic pozemku parc. č. , Anonymizováno, dle geometrického plánu je přitom shodné s faktickými hranicemi nemovitostí, jež jsou od počátku jejich užívání ohraničeny tímtéž oplocením a nyní již i vzrostlou vegetací. Žalobkyně se vlastnicí pozemku parc. č. , Anonymizováno, stala vydržením. K vydržení došlo uplynutím vydržecí doby ještě za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dle tehdejší úpravy se „oprávněný držitel stal vlastníkem věci, měl-li ji nepřetržitě v držbě po dobu deseti let, šlo-li o nemovitost“ (§ 134). Držitelem byl pak dle ustanovení § 129 ten, kdo s věcí nakládal jako s vlastní nebo kdo vykonával právo pro sebe. Dle ustanovení § 130 platilo: „Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.“ Žalobkyně je oprávněnou držitelkou pozemku č. , Anonymizováno, nepřetržitě od roku 2000, kdy se stala na základě darovací smlouvy vlastnicí pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, o výměře 85 m2, jehož součástí je stavba čp. , Anonymizováno, (rodinný dům), a pozemku parc. č. , hodnota, o výměře 508 m2 (zahrada), vše v katastrálním území , adresa, zapsané na LV č. , hodnota, pro dané katastrální území. K uplynutí vydržecí doby v délce 10 let došlo nejpozději v roce 2010. Žalobkyně nabyla v roce 2000 vlastnické právo k nemovitostem, které byly předtím téměř 30 let ve vlastnictví jejích rodičů. Žalobkyně proto byla oprávněně přesvědčena o tom, že se stala vlastnicí všech pozemků tak, jak byly oploceny již od dob jejího dětství, tj. i té části nemovitostí, která se nachází na části pozemku parc. č. , hodnota, a která je v geometrickém plánu vymezena jako pozemek č. , Anonymizováno, . Okamžikem nabytí vlastnického práva k nemovitostem se žalobkyně stala oprávněnou držitelkou pozemku označeného v geometrickém plánu jako pozemek č. , Anonymizováno, , neboť byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že jí pozemek č. , Anonymizováno, vymezený předchozími vlastníky (rodiči žalobkyně) oplocením a který byl žalobkyni do jejího výlučného vlastnictví darován, patří. Nebyl žádný důvod o vlastnictví žalobkyně pochybovat. Pozemek č. , Anonymizováno, se nachází za uzavřenými, plotem vymezenými hranicemi, přičemž součástí oplocení je i vzrostlý „živý“ plot tvořený letitou vegetací. Po dobu běhu vydržecí doby nebyla oprávněnost držby pozemku č. , Anonymizováno, nikým zpochybňována, a to ani žalovaným. Po dobu trvání vydržecí doby nebylo nikým zpochybňováno ani umístění plotu, který nemovitosti ohraničuje. Již v roce 2010 tak žalobkyně nabyla vlastnické právo k pozemku parc. č. , Anonymizováno, vydržením a je vlastnicí tohoto pozemku. Podle § 134 odst. 3 obč. zák. se do vydržecí doby započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Oprávněnými držiteli byli prokazatelně i rodiče žalobkyně. Dle žalobkyně jsou splněny i podmínky vydržení podle nyní účinné právní úpravy, tj. dle ustanovení § 1089 a násl. občanského zákoníku, neboť její držba pozemku parc. č. , Anonymizováno, byla řádná, poctivá a pravá a trvala nepřetržitě po dobu delší než deset let.2. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Dle § 134 odst. 1 obč. zák. se oprávněný držitel stal vlastníkem věci, měl-li ji v držbě nepřetržitě po dobu deseti let, šlo-li o nemovitost. Oprávněným držitelem pak dle § 130 odst. 1 obč. zák. byl takový držitel, který byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc, nebo právo patří. Posouzení, zda je držitel v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem či nikoli, je třeba vždy provést objektivně, nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl a nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Jedním z Nejvyšším soudem formulovaných hledisek omluvitelnosti omylu nabyvatele nemovitostí, který se chopil držby části (částí) jiných pozemků, které mu nepatří, je i poměr plochy koupeného a skutečně drženého a využívaného pozemku. V posuzované věci se jedná o relativně malé pozemky (zahradu) v přehledném terénu, kde je omyl prakticky vyloučen. V kupní smlouvě N 238/73 ze dne 7. května 1973, na základě které nabyli rodinný dům čp. , Anonymizováno, se stavební parcelou p. č. st. , Anonymizováno, a zahradou p. č. , hodnota, právní předchůdci žalobkyně, je uvedena výměra zahrady , Anonymizováno, , a to konkrétně 505 m2 (v současné době je v katastru nemovitostí uvedena výměra 508 m2). V darovací smlouvě a smlouvě o zřízení věcného břemene ze dne 28. 6. 2000, kterou zmíněné nemovitosti nabyla žalobkyně, je na shora uvedenou kupní smlouvu výslovně odkazováno. Je tedy zřejmé, že žalobkyně s jejím zněním měla být seznámena. Žalobkyní užívaná výměra zahrady je celkově (vezme-li žalovaný v úvahu geometrický plán předložený žalobkyní) 822 m2, tedy o zhruba 62 % více, než jí náleží. Takto velký nesoulad vede k závěru o absenci objektivní dobré víry a potažmo poctivé držby. „Dobrá víra je psychický stav držitele - takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoliv pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. ... Dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. ... Dobrá víra, která je dána „se zřetelem ke všem okolnostem“. Další podstatnou okolností je podle žalovaného to, že užívané pozemky nikdy nebyly kompletně oploceny. Plot vede pouze kolem silnice a kolmo dolů k potoku. Z druhé strany však žádné oplocení není. Nebyl-li užívaný pozemek oplocen (celkově), jsou domnělé hranice fluidní a svým způsobem neodhadnutelné. Dle žalovaného na straně žalobkyně chybí objektivní dobrá víra jako esenciální podmínka pro vydržení vlastnického práva, a proto k němu nemohlo dojít.3. Žalobkyně na podané žalobě přes námitky žalovaného setrvala. Dle žalobkyně nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek. Každý případ je třeba vždy posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (Nejvyšší soud sp. zn. 22 Cdo 1594/2004 ze dne 8. 3. 2005). Při posuzování poměru nabyté a skutečně držené plochy pozemků je třeba vycházet nikoliv z parcelní výměry nabytého pozemku, ale z celkové výměry pozemku, který tvoř