15 C 250/2025-63 — Okresní soud v Trutnově

1. Žalobci se žalobou domáhali určení, že do jejich společného jmění manželů náleží pozemky parc. č. , parcela, , parcela, , parc. č. , parcela, , parcela, a parc. č. , parcela, , parcela, , vymezené geometrickým plánem č. , hodnota, ze dne 7. 10. 2024, vzniklé z původních pozemků parc. č. , parcela, (nově parc. č. , parcela, , parcela, a parc. č. , parcela, , parcela, ) a parc. č. , parcela, (nově parc. č. , parcela, , parcela, ), zapsaných na listu vlastnictví č. , hodnota, pro katastrální území , adresa, . Uvedli, že po digitalizaci katastrální mapy zjistili, že jako vlastník předmětných pozemků je v katastru nemovitostí evidován žalovaný, ačkoliv se tyto pozemky fakticky nacházejí v jejich dlouhodobě zaplocené a nepřetržitě užívané části. Žalobci tvrdili, že předmětné nemovitosti nabyli kupní smlouvou z roku 1981 do společného jmění manželů, že jim byly prodávajícím předány v terénních mezích vyznačených patníky a že od té doby drží jak nabyté pozemky, tak i sporné části v dobré víře jako vlastní. Sporné pozemky užívají nepřetržitě po dobu delší než 42 let, aniž by vůči tomuto užívání byly uplatněny jakékoli námitky ze strany třetích osob, a dovozují, že vlastnické právo k nim nabyli vydržením. Žalovaný podle tvrzení žalobců odmítl mimosoudní vyřešení věci, a proto se žalobci domáhali soudní ochrany s cílem odstranit nesoulad mezi skutečným stavem vlastnického práva a stavem evidovaným v katastru nemovitostí.2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné s tím, že žalobci nemohli nabýt vlastnické právo ke sporným pozemkům vydržením. Uvedl, že věc je nutno posuzovat podle občanského zákoníku z roku 1964, přičemž pozemek parc. č. , parcela, byl v rozhodné době ve vlastnictví státu, a nebyl proto způsobilým předmětem vydržení. Dále namítal, že hranice dotčených pozemků byly dlouhodobě neměnné a že sporný pozemek byl historicky evidován jako komunikace oddělující pozemky nyní vlastněné žalobci. Žalovaný dále dovozoval, že žalobci nemohli být v dobré víře ohledně vlastnictví sporných pozemků, neboť nejpozději v souvislosti se stavební činností prováděnou kolem roku 2001, případně prokazatelně v letech 2008–2009, museli existenci sporného pozemku zjistit. Z tohoto důvodu podle jeho názoru nemohla být splněna základní podmínka vydržení spočívající v oprávněné držbě. Konečně žalovaný poukázal na žádost žalobců z roku 2009 o odkup části předmětného pozemku, kterou považoval za rozpornou s jejich tvrzením, že se o existenci sporného pozemku dozvěděli až v souvislosti s digitalizací katastrální mapy, a dovozoval z ní nepravdivost jejich tvrzení o trvání dobré víry.3. Předmětem vydržení byly v zásadě tři pozemky. Dva z nich představují pozemky, u nichž se žalobci domáhali, aby jejich rozsah odpovídal skutečnému stavu oplocení, resp. dosavadnímu užívání, a to pozemek parc. č. , parcela, , parcela, o výměře 17 m² a pozemek parc. č. , parcela, , parcela, o výměře 226 m².4. Pokud jde o pozemek parc. č. , parcela, , parcela, o výměře 697 m², jedná se o pozemek, který se nachází uvnitř zahrady žalobců. Tento pozemek je funkčně i hospodářsky neoddělitelně spjat s užíváním domu čp. , číslo popisné, a souvisejících pozemků ve vlastnictví žalobců, přičemž jeho vyčlenění ve prospěch jiného vlastníka by bylo nejen nelogické, ale i odporující jeho dlouhodobému faktickému využití. K tomu viz níže uvedené závěry týkající se funkčního a hospodářského určení tohoto pozemku.5. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 293/02 ze dne 6. 5. 2003 prošla právní úprava vydržení na území České republiky v období od 19. století do počátku 90. let 20. století zásadními proměnami, přičemž bylo vždy nutno posuzovat intertemporální účinky jednotlivých zákonných úprav. Obecný občanský zákoník z roku 1811 upravoval vydržení podrobně a umožňoval nabytí vlastnického práva jak k movitým, tak k nemovitým věcem. Občanský zákoník č. 141/1950 Sb. rozsah vydržení významně omezil a změnil délku vydržecích dob, aniž by obsahoval zvláštní přechodná ustanovení. Původní znění občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. vydržení vůbec neupravovalo, což znamenalo, že ke dni 1. 4. 1964 nebylo možné vlastnické právo nabýt vydržením, a to ani v případě, kdy vydržecí doba začala běžet za účinnosti předchozí právní úpravy; výjimkou byly pouze případy, kdy ke splnění podmínek vydržení došlo již nejpozději ke dni 31. 3. 1964, neboť tehdy účinky vydržení nastoupily automaticky v době jeho přípustnosti a vlastnický vztah mohl být později pouze deklarován. Zákonem č. 131/1982 Sb. byla s účinností od 1. 4. 1983 znovu zavedena možnost vydržení pozemków, avšak v omezené podobě, kdy fyzická osoba vydržením nenabývala vlastnické právo pro sebe, nýbrž pro stát, a sama získávala pouze právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku; současně bylo výslovně zakotveno započítávání doby držby před účinností této úpravy, přičemž vydržecí doba nemohla skončit dříve než jeden rok po nabytí její účinnosti. Teprve novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb., účinná od 1. 1. 1992, obnovila tradiční pojetí vydržení, odstranila dosavadní ideologicky podmíněná omezení a znovu umožnila nabytí vlastnického práva vydržením v plném rozsahu.6. Jelikož podle skutkových tvrzení uplatněných v řízení mělo k nabytí vlastnického práva vydržením dojít před 1. 1. 2014, posoudil soud tuto otázku podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (§ 3028 odst. 1 a 2 o. z.). Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je oprávněným držitelem ten, kdo je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc náleží, přičemž v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Oprávněný držitel nabývá vlastnické právo vydržením, má-li nemovitost nepřetržitě v držbě po dobu deseti let (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Dobrá víra držitele musí být posuzována objektivně, tedy podle toho, zda při zachování běžné opatrnosti neměl po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc patří. Ustálená judikatura připouští vydržení části sousedního pozemku i v případech, kdy se držitel mýlí v průběhu vlastnické hranice a ujme se držby v domnění, že jde o součást jím nabytého pozemku. Rozhodující jsou v takových případech zejména okolnosti nabytí vlastnického práva a chopení se držby, znatelnost hranic v terénu či existence oplocení, kontinuita faktického užívání právními předchůdci, jakož i skutečnost, zda byl držitel v této představě utvrzován svými právními předchůdci, přičemž posouzení dobré víry je vždy výsledkem komplexního hodnocení konkrétních skutkových okolností dané věci.7. V souzené věci učinil soud následující skutková a právní zjištění:8. Kupní smlouvou ze dne 13. 11. 1981 žalobci nabyli rodinný dům č. p. , číslo popisné, , stavební parcelu č. , hodnota, o výměře 142 m², zahradu p. č. , Anonymizováno, o výměře 1 122 m² a zahradu p. č. , hodnota, o výměře 2 593 m², vše v katastrálním území a obci , adresa, .9. Z účastnického výslechu žalobce a) soud zjistil, že žalobci nabyli předmětné nemovitosti kupní smlouvou v listopadu roku 1981. Při jejich převzetí jim původní vlastník , jméno FO, spolu se svou dcerou nemovitosti v terénu ukázal, přičemž hranice zahrady byly vymezeny mimo jiné kameny a starším, funkčním oplocením, nacházejícím se za vzrostlými stromy. Podle žalobce a) byly pozemky již v té době užívány jako jeden funkční celek a osázeny ovocnými stromy, což dokládá i předložená fotografická dokumentace z počátku 80. let. Žalobci pozemky od nabytí nepřetržitě užívali, hospodařili na nich, prováděli jejich údržbu a realizovali stavební úpravy. V 90. letech pak obnovili oplocení, přičemž jeho trasu s ohledem na svažitý terén mírně posunuli. Na sporných pozemcích se podle žalobce a) nacházely rovněž původní stavby a technická zařízení, zejména části stájí, sklepy a septik, tvořící součást původního hospodářského celku. První pochybnosti o vlastnictví části pozemků se podle výpovědi žalobce a) objevily až v roce 2007 v souvislosti s geodetickým zaměřením prováděným pro stavební účely; do té doby nebyly ze strany třetích osob vůči žalobcům vzneseny žádné námitky týkající se užívání sporných pozemků. Žalobce a) tak potvrdil nepřetržité užívání všech pozemků uvedených ve výrocích I. a II., tedy pozemku parc. č. , parcela, , parcela, o výměře 17 m², pozemku parc. č. , parcela, , parcela, o výměře 226 m² a pozemku parc. č. , parcela, , parcela, o výměře 697 m², přičemž posledně uvedený pozemek se nachází zcela uvnitř zahrady žalobců.10. Při hodnocení výsledků místního šetření soud vycházel z přímého vnímání terénních poměrů na místě samém. Zásadní význam soud přikládal existenci dvou pevně usazených hraničních kamenů zjevně staršího data, jejichž poloha odpovídá průběhu hranice tvrzenému žalobci. Tyto kameny působí jako původní a dlouhodobě stabilní mezní znaky a představují významnou fyzickou indicii historického průběhu vlastnické hranice mezi pozemky účastníků. Další relevantní skutečnosti soud shledal v terénních znacích svědčících o dlouhodobém faktickém užívání pozemků žalobc