29 C 141/2025-16 — Okresní soud v Uherském Hradišti

1. Žalobkyně se žalobou, podanou u soudu , datum, , domáhala zaplacení částky , částka, s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že nárok na ni byl postoupen, původně měl mít původ v úvěrové smlouvě, avšak dokumentace se nedochovala, a proto se nároku domáhá jako bezdůvodného obohacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud se nejprve zabýval aktivní legitimací žalobkyně, když plnění směrem k žalovanému uskutečnila [viz potvrzení o provedené platbě] společnost , právnická osoba, Tato společnost smlouvou z , datum, měla postoupit svůj nárok společnosti , právnická osoba, ., přičemž účinnost postoupení byla vázána na úplatu (čl. II odst. 3 Smlouvy) [viz cit. smlouva]. Dále byla dne , datum, uzavřena smlouva mezi , právnická osoba, . a žalobkyní, která postoupení podmínila taktéž úhradou úplaty, event. dohodou (čl. II odst. 3) [viz cit. smlouva]. Dále byl doložen notifikační úkon společnosti , právnická osoba, ze dne , datum, , kterým je oznámen celý řetězec postoupení.4. Obě postupní smlouvy svou účinnost podmiňují zaplacením úplaty či dohodou. Žádná dohoda tvrzena a prokázána není, tvrzeno a prokázáno pak není ani zaplacení úplaty, tedy nelze dovodit, že by smlouvy byly účinné. Shora uvedené deficity by bylo možné překonat, byla-li by prokázána řádná notifikace žalovaného stran postoupení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu rozsudku ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007). Žalobkyně v této souvislosti sice předložila notifikační listinu z , datum, adresovanou žalovanému, nicméně touto notifikuje původní věřitel postoupení přes , právnická osoba, . na žalobkyni. Oprávnění k takovému kroku ovšem neplyne z žádného důkazu. Žalobkyně pak netvrdí a neprokazuje oprávnění původní věřitelky notifikovat úspěšně postoupení i na žalobkyni. Je pak s podivem, že původní věřitel zná svého budoucího právního nástupce a notifikuje celý řetězec postoupení. Notifikaci navíc odesílá zástupce žalobkyně [viz podací lístek].5. V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, podle které jsou účastníci řízení povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti (povinnost tvrzení); jsou též povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení (důkazní povinnost). Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není povinen po významných skutečnostech pátrat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, a ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 277/2009), přičemž soud projednává ta skutková tvrzení, která účastníci učinili, a takto vymezený skutkový stav nemůže z vlastní iniciativy doplňovat či měnit (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 12 Cmo 106/2014), přičemž absentující tvrzení nelze nahradit ani dokazováním (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 705/2004, ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2953/2009, a ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1396/2010, a nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12). Byť tedy v obecné rovině je možné výjimečně připustit vylíčení skutečností odkazem na listinný důkaz (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod č. 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jedná se o odkaz subsidiární a v žádném případě nepřichází v úvahu, že by nahrazoval skutková tvrzení sporných stran, zejména skutková tvrzení podstatná. Tím by byla popřena procesní odpovědnost žalobce za, tvrzení všech pro rozhodnutí významných skutečností; principiálním důsledkem by tu byla negace zásady projednací (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 705/2004).6. O příslušná procesní poučení se žalobkyně připravila omluvenou neúčastí na jednání soudu. V tomto směru pak soud konstatuje, že řízení s účastníky není a nemůže být vedeno korespondenčním způsobem, když těžištěm soudního řízení má být jednání, při němž je prováděno dokazování. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř., které je soud povinen poskytnout účastníku, příp. jeho zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc (srov. § 32 odst. 3 o. s. ř.), vyjde-li v průběhu řízení najevo, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že účastník neunesl břemeno tvrzení. Rozsah povinnosti účastníka tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí věci je určena skutkovou podstatou (hypotézou) hmotněprávní normy, jež má být podle úsudku soudu použita k právnímu posouzení žaloby. Hypotéza právní normy vymezuje okruh rozhodujících skutečností, které je každý z účastníků povinen tvrdit a následně prokázat. Na úplnost právně významných skutečností tvrzených v žalobě a ve vyjádření k ní je tudíž třeba usuzovat na základě předběžné právní kvalifikace skutkového děje (skutku), kterým žalobce odůvodňuje opodstatněnost svého nároku, a na základě skutkových okolností, na nichž žalovaný buduje obranu proti uplatněnému nároku. Ustanovení § 118a o. s. ř. upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007). Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně sice relevantní skutečnosti tvrdí (břemeno důkazní), avšak tato hodnověrně neprokazuje (břemeno důkazní), když předložené důkazy mají nedostatečnou důkazní relevanci. Nejedná-li se o zákonem předpokládané situace, kdy soud dokazování neprovádí, nelze nároku vyhovět pouze na základě tvrzení žalobkyně.7. Pokud jde o právní hodnocení, soud uzavírá, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že došlo k postoupení pohledávky za žalovaným ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, na žalobkyni.8. Žalobkyně tedy neprokázala svoji aktivní legitimaci v tomto sporu, a proto soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl (výrok I.).9. S ohledem na tuto skutečnost, že pak soud nezabýval samotným uplatněným nárokem.10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku, když soud nezjistil žádné náklady procesně úspěšného žalovaného.