33 C 270/2019-43 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 13 216 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že dne [datum] byla uzavřena smlouva o zápůjčce [číslo], na základě které byla žalovanému poskytnuta zápůjčka ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal kromě jistiny uhradit poplatek ve výši 2 216 Kč. Žalobkyně dála požadovala uhradit smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, respektive soud k jeho podání ze dne [datum] nepřihlížel, neboť nebylo opatřeno kvalifikovaným elektronickým podpisem. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Usnesením [název soudu] ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka] vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení a osvobodil dlužníka od placení dosud neuhrazených závazků. Účinky osvobození se vztahují i na pohledávku žalobkyně, neboť vznikla před rozhodnutí o úpadku žalovaného (úpadek žalovaného byl zjištěn insolvenčním soudem dne [datum]). 5. Podle § 414 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen„ IZ“), jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. 6. Pohledávka, na kterou se vztahuje rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení, vydané podle § 414 odst. 1 IZ v neuhrazeném rozsahu nezaniká, v soudním či jiném řízení ji však již nelze věřiteli přiznat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 ICdo 62/2014). Soud proto žalobu zamítl. Opačný postup by devalvoval smysl a účel oddlužení jako sanační formy řešení úpadku (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2605/15, II. ÚS 3767/14 a III. ÚS 1275/15). 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na jejich náhradu. V řízení byl procesně zcela úspěšný žalovaný a měl by tak nárok na náhradu nákladů řízení, nicméně žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.