214 C 10/2020-44 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

1. Žalobce se domáhal po žalované zaplacení 3 780 Kč s tím, že žalovaná je držitelem televizního přijímače a má tedy ze zákona povinnost platit televizní poplatek ve stanovené výši. Žalovaná však za období říjen 2017 – leden 2020 neplatila televizní poplatek ve výši 135 Kč měsíčně a dluží tedy žalobci celkem 3 780 Kč. 2. Žalovaná namítla, že odhlásila placení televizního poplatku na poště v [obec], a to v době, kdy změnila trvalé bydliště. Do listopadu 2014 žila žalovaná na adrese [ulice a číslo] v [obec] a hradila také televizní poplatek. Od 15.12.2014 se přestěhovala na adresu [ulice a číslo] v [obec], změnila si trvalý pobyt, odhlásila TV a v tentýž den byl přihlášen její manžel [jméno] [příjmení]. V říjnu 2016 se manžel odstěhoval a povinnosti převzal syn žalované [jméno] [příjmení], který je i vlastníkem domu [adresa]. Za období od prosince 2017 hradil tedy poplatky za domácnost [jméno] [příjmení]. Od 10.1.2018 žije žalovaná se svým současným přítelem [jméno] [příjmení], na adrese v [obec], kde [jméno] [příjmení] hradí řádně TV poplatky. Žalovaná byla od roku 2014 v dobré víře, že žalobce odhlášku obdržel, nyní již není schopna vše řádně doložit. 3. Žalobce na to uvedl, že žádnou odhlášku z evidence neeviduje, její odstěhování z původní adresy nemá za následek konec povinnosti úhradě poplatku. Ke skončení poplatkové povinnosti by došlo jedině tehdy, kdyby podala odhlášku z evidence dle ust. § 8 odst. 8 zákona č.348/2005 Sb., k čemuž byla povinna, jestliže nedržela TV přijímač. Žalovaná měla také povinnost nahlásit žalobci, zda žije s osobou, která poplatek hradí. Tuto povinnost žalovaná nesplnila a je tedy povinna poplatek uhradit. 4. Z provedeného dokazování vzal soud za prokázaný tento skutkový stav: Žalovaná má od dubna 1996 přihlášen televizní přijímač (zjištěno ze zprávy a potvrzení České pošty s.p.), za období leden 2017 – leden 2020 dluží dle evidence žalobce celkem 4 995 Kč na poplatcích. K úhradě této částky a úroku z prodlení byla žalovaná vyzvána (zjištěno z výzvy k úhradě, podrobného rozpisu a dodejky). Žalovaná v roce 2017 žila na adrese [adresa] (zjištěno z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30.3.2017, č.j. 11C 271/2015 – 27). Od října 2017 hradí televizní poplatek na adrese [adresa] (zjištěno z dokladů SIPO), na adrese [adresa žalované] (zjištěno z dokladů SIPO a výpisu z účtu). Žalovaná měla od 15.12.2014 do 10.1.2018 trvalý pobyt na adrese [adresa žalované]). 5. Podle ust. § 3 odst.2 zákona č. 348/2005 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích Poplatníkem televizního poplatku je fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Podle ust. § 8 odst. 8 téhož zákona je poplatník povinen se z evidence odhlásit, jestliže přestal být poplatníkem. 6. Žalobkyně prokázala, že na adresách, kde měla evidován trvalý pobyt a kde se také zdržovala, byl televizní poplatek řádně hrazen. Tím jí nevznikla povinnost k úhradě poplatku, na což nemá vliv ani skutečnost, že nebylo prokázáno, že to sdělila žalobci. Žaloba byla proto zamítnuta. 7. Žalovaná byla ve věci plně úspěšná a soud jí přiznal dle ust. § 142 odst.1 o.s.ř. náhradu nákladů řízení, které jsou tvořeny náklady na právní zastoupení. Náklady na právní zastoupení soud přiznal ve výši dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Odměna zástupci tedy byla stanovena ve výši 1 000 Kč za jeden úkon právní služby celkem tedy 3 000 Kč za 3 úkony (převzetí věc, vyjádření k žalobě a účast u jednání) dle ust. § 6 a 7 a 11 odst.1 vyhl. č. 177/1996 Sb. a paušální náhradou hotových výdajů zástupce za 3 úkony ve věci po 300 Kč, celkem 900 Kč (§ 13 odst.3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Zástupci dále náleží náhrada cestovného za cestu k jednání soudu osobním automobilem Opel Vectra se spotřebou 7,8 l benzínu na 100 km za 34 km při základní sazbě 4,40 Kč za jeden kilometr a ceně paliva 27,80 Kč za jeden litr dle vyhl. č. 589/2020 Sb.), celkem 222 Kč a 2 půlhodiny ztráty času po 100 Kč (§ 14 odst. 1,3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Soud přiznal náklady v celkové výši 4 322 Kč.