6 C 30/2023-23 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zvýšení výživného na částku 6 000 Kč měsíčně. Výživné bylo naposledy upraveno v její prospěch rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 16. 5. 2016, č. j. 4 P 14/2009-69, kdy žalovanému byla uložena povinnost přispívat na výživu žalobkyně měsíčně částkou 2 500 Kč. 2. Žalobkyně uvedla, že žije s matkou, která je v domácnosti a celodenně pečuje o svou matku (babičku žalobkyně), pobírá dávky hmotné nouze. Přítel matky je z důvodu zdravotního omezení nezaměstnaný, společně s matkou je odkázán na sociální dávky, které pobírají v celkové výši 20 200 Kč. Měsíční výdaje za nájem a živobytí mají ve výši 17 300 Kč, oba jsou v insolvenci. Žalobkyně v současné době studuje druhý ročník na střední škole v [obec], obor Kuchař - číšník. Náklady spojené se studiem na střední škole jsou ve výši 100 Kč denně za stravu, 50 Kč denně jízdné. Tyto náklady hradí matka. Ta zajišťuje i ostatní potřeby žalobkyně (bydlení, ošacení, stravování, aj.). Žalobkyně si nemůže zajistit brigádu, neboť dojíždění do a ze školy ji zabere většinu volného času. Žalovaný stanovené výživné ve výši 2 500 Kč hradí sporadicky, poslední dva roky téměř výživné neposkytuje. Žádnou další vyživovací povinnost již nemá. Žalobkyně má za to, že měsíční příjem žalovaného je okolo 30 000 Kč. Žalovaný se s žalobkyní nestýká, nad rámec výživného ničím nepřispívá. Žalobkyně si chce udělat řidičský průkaz, jet na lyžařský výcvik, aj., na což jí v současné době nestačí finanční prostředky, proto navrhla, aby výživné bylo zvýšeno od 1. 1. 2023 na částku 6 000 Kč měsíčně. 3. Žalovaný nesporoval tvrzení žalobkyně o tom, že je jejím otcem a poslední úprava výživného byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 16. 5. 2016, č. j. 4 P 14/2009-69, na částku 2 500 Kč měsíčně ve prospěch žalobkyně. Nesouhlasí však se zvýšením výživného a s tvrzením žalobkyně, že stanovené výživné nehradí. Peníze předává v hotovosti žalobkyni, případně její matce v místě svého bydliště, kam si pro ně jezdí. Nad rámec výživného ničím nepřispívá, s žalobkyní se nestýká. Uvedl, že pracuje u [právnická osoba], spol. s.r.o., s nižším měsíčním příjmem než uvedla žalobkyně. Žije v domě svých rodičů a měsíčně přispívá 4 000 Kč na domácnost. Dále hradí dluh u zdravotní pojišťovny ve výši kolem 60 000 Kč a splácí půjčku, na kterou mu zbývá uhradit kolem 40 000 Kč. 4. Z nesporných tvrzení účastníků a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 16. 5. 2016, č. j. 4 P 14/2009-69, vzal soud za zjištěné, že žalovaný je otcem žalobkyně. Výživné bylo ve prospěch žalobkyně naposledy upraveno zmíněným rozsudkem, podle kterého bylo žalovanému stanoveno s účinností od 1. 2. 2016 přispívat na výživu tehdy nezletilé žalobkyně částkou 2 500 Kč měsíčně. Z citovaného rozsudku bylo dále zjištěno, že v době rozhodování o výživném byla žalobkyně žákyní 5. třídy základní školy, měla zvýšené výdaje v důsledku ortopedické vady. Žalovaný byl bez zaměstnání, nebyl však evidován na Úřadu práce, ani mu nebyly vypláceny žádné sociální dávky. Neměl žádnou další vyživovací povinnost. Při stanovování výživného soud vycházel z předpokladu, že kdyby žalovaný využil aktuálních nabídek práce, mohl by dosahovat čisté měsíční mzdy ve výši 13 000 – 14 000 Kč. Matka žalobkyně byla v evidenci uchazečů o zaměstnání a její příjem byl tvořen dávkami stání sociální podpory a dávkami hmotné nouze, měla jednu další vyživovací povinnost. 5. Z potvrzení zaměstnavatele žalovaného [právnická osoba], spol. s.r.o., bylo zjištěno, že žalovaný v období 8/2022 až 1/ 2023 dosahoval průměrného čistého měsíčního příjmu 21 842 Kč. Ze zprávy Úřadu práce ČR ze dne 1. 3. 2023 soud zjistil, že žalovaný není příjemcem žádné dávky státní sociální podpory. Žalobkyni je pravidelně vyplácen přídavek na dítě, matce žalobkyně pak příspěvek na bydlení. Zprávou [anonymizována dvě slova] a [anonymizováno] odborné školy [anonymizována dvě slova] [obec] ze dne 4. 4. 2023 bylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že je druhým rokem žákyní této školy, obor Kuchař – číšník. Náklady spojené se studiem má ve výši 780 Kč měsíčně za stravování, 500 Kč za sešity, kopírovací kartu a pomůcky na vyučování, 400 Kč za členský příspěvek MERKUR a 250 Kč za prodloužení ISIC. 6. Z účastnické výpovědi žalovaného bylo zjištěno, že nemá žádnou přítelkyni, bydlí u svých rodičů, kde přispívá 4 000 Kč měsíčně na domácnost. Stanovené výživné platí pravidelně, nad rámec výživného ničím nepřispívá, s žalobkyní se nestýká ani neučinil žádné kroky k navázání kontaktu. Je zdráv, nemá žádné další výdaje spojené se zdravotním stavem. Hradí závazky tak, jak uvedl ve svém vyjádření a kupoval si rybářský lístek za 3 500 Kč. 7. Z výpovědi žalobkyně jako účastníka řízení soud zjistil, že druhým rokem studuje tříletý studijní obor Kuchař – číšník. Do školy jezdí 5 x týdně automobilem s kamarádkou, kdy je cesta stojí 200 – 250 Kč na dva dny. Ve škole se nestravuje, nosí si svačiny. Výdaje za školu má ve výši, která je uvedená v potvrzení školy, kupovala si oblečení na praxe za částku 800 Kč. Ráda by se věnovala volnočasovým aktivitám, např. silniční cyklistice, na které však nemá finanční prostředky. Bydlí ve společné domácnosti se svou matkou a jejím přítelem, kteří pobírají dávky státní sociální podpory - 10 477 Kč příspěvek na bydlení, 5 714 Kč příspěvek na živobytí a 880 Kč přídavek na žalobkyni. Za nájem platí měsíčně 10 600 Kč + 1 950 Kč zálohy na plyn a 3 300 Kč na elektřinu. Zdravotní stav žalobkyně je dobrý, nemusí užívat ani kupovat žádné léky. 8. Soud shledal nárok žalobkyně důvodným podle § 913, § 921 a § 922 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Od poslední úpravy výživného uplynulo již téměř 7 let a je tedy nepochybné, že se potřeby žalobkyně za tuto dobu zvýšily. Žalobkyně je [anonymizována dvě slova], zdravá studentka střední školy, která se soustavným studiem připravuje na své budoucí povolání a je tak i nadále odkázána na výživu svých rodičů, neboť prozatím není schopna se samostatně živit. Nemá žádné jiné náklady v souvislosti se svou zájmovou činností ani se svým zdravotním stavem. Prokazatelně se zvýšily i příjmy žalovaného. Při posledním stanovení výživného bylo vycházeno z příjmu žalovaného ve výši 13 000 - 14 000 Kč měsíčně, nyní dosahuje průměrného měsíčního příjmu 21 842 Kč Kč. S poukazem na návrh žalobkyně, jí tvrzené odůvodněné potřeby, skutečnost, že vyživovací povinnost vůči žalobkyni má rovněž i její matka a s poukazem na zjištěné majetkové a osobní poměry žalovaného a skutečnost, že se žalovaný s žalobkyní nestýká a nad rámec výživného ničím nepřispívá, soud uzavřel, že výživné 5 000 Kč měsíčně je zcela v souladu se zákonem. Odpovídá možnostem a schopnostem žalovaného i potřebám žalobkyně. 9. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za zjištěné, že žalovaný má hradit výživné ve prospěch žalobkyně částkou 2 500 Kč měsíčně. Rozdíl oproti zvýšenému výživnému je představován částkou 2 500 Kč. Dluh na výživném od 1. 1. 2023, do doby rozhodování soudu o zvýšení výživného (do 30. 4. 2023), činí za 4 měsíce po 2 500 Kč částku 10 000 Kč. S ohledem na potvrzenou výši příjmů žalovaného a jeho závazky soud umožnil žalovanému zaplatit dluh na výživném v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč spolu s běžným výživným počínaje měsícem červen 2023 až do úplného zaplacení dluhu, pod ztrátou výhody splátek. Soud tak učinil podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen “o. s. ř.“). 10. Soud současně rozhodl o tom, že se tímto rozhodnutím mění dosavadní rozhodnutí o úpravě výživného ve prospěch žalobkyně, tj. rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 16. 5. 2016, č. j. 4 P 14/2009-69, pokud jím bylo rozhodováno o výživném pro žalobkyni. 11. Soud neshledal důvodný nárok žalobkyně na stanovení výživného od 1. 1. 2023 částkou 6 000 Kč měsíčně. Takový nárok je nepřiměřený, neodpovídá možnostem a schopnostem žalovaného. Soud proto v rozsahu přesahujícím přiznané výživné, tj. 1 000 Kč měsíčně, nárok žalobkyně zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. shora. 12. Výrok o náhradě nákladů řízení soud učinil podle § 151 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterých žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu, neboť v souvislosti s tímto řízením žádnému z účastníků náklady nevznikly.