9 C 111/2023-10 — Okresní soud ve Vsetíně

1. Návrhem doručeným soudu dne [datum] se navrhovatelka domáhala uznání rozhodnutí soudu Italské republiky, blíže specifikované ve výroku tohoto rozsudku, kterým bylo rozvedeno manželství navrhovatelky a [anonymizováno] [celé jméno manželky]. Manželství bylo uzavřeno dne [datum] ve [obec] před [stát. instituce]. V matrice je navrhovatelka nadále vedena jako vdaná, proto požádala o uznání cizího rozhodnutí, pro účely změny stavu v matričním zápisu. Manželství bylo rozvedeno v Italské republice. Navrhovatelka byla v průběhu rozvodového řízení státním občanem České republiky. 2. K návrhu navrhovatelka připojila stejnopis rozhodnutí o rozvodu manželství s jeho překladem do českého jazyka provedeným tlumočníkem, oddací list v italském originále i českém originále a dále kopii občanského průkazu. 3. Podle čl. 100 odst. 1 Nařízení Rady (EU) č. 2019/1111 ze dne 25. června 2019, o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí se toto nařízení použije pouze na soudní řízení zahájená po dni 1. 8. 2022, jakožto i na veřejné listiny formálně vyhotovené nebo registrované a na dohody registrované dne nebo po dni 1. 8. 2022. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se Nařízení (ES) č. 2201/2003 použije i nadále na rozhodnutí vydaná v zahájených soudních řízeních, veřejné listiny formálně vyhotovené nebo registrované a na dohody vykonatelné v členském státě, v němž byly uzavřeny přede dnem 1. 8. 2022, a spadající do oblasti působnosti uvedeného nařízení. 4. Podle čl. 21 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti (dále jen„ Nařízení č. 2201/2003“) rozhodnutí vydaná v některém členském státě jsou v jiných členských státech uznávána, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení. 5. Podle čl. 21 odst. 2 Nařízení č. 2201/2003 aniž je dotčen odstavec 3, nevyžaduje se zejména žádné zvláštní řízení v případě aktualizace záznamů o osobním stavu v jednom členském státě na základě rozhodnutí týkajících se rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné, která byla vydána v jiném členském státě a proti kterým podle práva tohoto jiného členského státu není možné podat opravný prostředek. 6. Podle čl. 21 odst. 3 věta první Nařízení č. 2201/2003 aniž je dotčen oddíl 4 této kapitoly, může kterákoliv dotčená osoba postupy uvedenými v oddílu 2 této kapitoly požádat o vydání rozhodnutí o uznání nebo neuznání rozhodnutí. 7. Podle čl. 22 Nařízení č. 2201/2003, rozhodnutí ve věci rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné se neuzná, a) je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá; b) jestliže odpůrce, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl písemně vyrozuměn o zahájení řízení v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který by mu umožnil přípravu na jednání před soudem, pokud není zjištěno, že odpůrce rozhodnutí jednoznačným způsobem přijal; c) jestliže je neslučitelné s rozhodnutím vydaným v řízení mezi stejnými stranami v členském státě, v němž se o uznání rozhodnutí žádá; nebo d) jestliže je neslučitelné s dřívějším rozhodnutím, které bylo vydáno v řízení mezi stejnými stranami v jiném členském státě nebo ve třetí zemi, za předpokladu, že toto dřívější rozhodnutí splňuje podmínky nezbytné k uznání rozhodnutí v členském státě, v němž se o uznání žádá. 8. Podle čl. 26 Nařízení č. 2201/2003 rozhodnutí nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé. 9. Podle § 16 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém cizí rozhodnutí v ostatních věcech se uznávají ve zvláštním řízení podle odstavce 4, jestliže tento zákon nestanoví, že se cizí rozhodnutí uznávají bez dalšího řízení. 10. Podle § 16 odst. 4 zákona o mezinárodním právu soukromém ve zvláštním řízení o uznání rozhoduje soud o uznání rozsudkem; jednání nemusí nařizovat. Vyslovit uznání je místně příslušný okresní soud, který je obecným soudem toho, kdo uznání navrhuje, jinak okresní soud, v jehož obvodu nastala nebo může nastat skutečnost, pro kterou má uznání význam, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného. 11. Ve výroku specifikovaným rozsudkem bylo v Italské republice rozhodnuto o rozvodu manželství navrhovatelky a [anonymizováno] [celé jméno manželky]. Rozsudek byl vydán soudem členského státu Evropské unie a je pravomocný. Soud není oprávněn po obsahové stránce tento rozsudek jakkoli přezkoumávat. Je tak rozhodováno pouze o uznání tohoto rozsudku na území České republiky. Podstata uznání rozhodnutí spočívá v tom, že jsou uznávanému rozhodnutí poskytnuty stejné účinky jako má ve státě původu. I přesto, že rozhodnutí vydaná v některém členském státě jsou v jiných členských státech uznávána, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení (čl. 21 odst. 1 Nařízení č. 2201/2003), navrhovatelka podala návrh na uznání rozsudku o rozvodu na území České republiky. Princip nastíněného automatického uznání však nebrání osobě, která má na věci právní zájem, aby požádala o uznání takového rozhodnutí (čl. 21 odst. 3 Nařízení č. 2201/2003). Soud se proto návrhem žalobkyně zabýval a jejímu návrhu vyhověl. Je nutno zdůraznit, že soud především nehledal žádný důvod, proč rozsudek o rozvodu manželství neuznat, když rozsudek Soudu v [anonymizováno] není dle názoru soudu zjevně v rozporu s veřejným pořádkem České republiky a nebyly zjištěny ani žádné další důvody pro neuznání tohoto rozhodnutí dle čl. 22 Nařízení č. 2201/2003. Soud proto rozhodl o uznání rozsudku na území České republiky, tak jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku. 12. Soud v této věci rozhodoval rozsudkem, a to bez nařízení jednání zcela v souladu s ustanovením § 16 odst. 4 zákona o mezinárodním právu soukromém, přičemž při právním hodnocení věci vycházel z předložených listin ve spojení se skutkovými tvrzeními obsaženými v podaném návrhu. 13. O nákladech řízení soud rozhodl na podkladě ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a to s přihlédnutím ke zvláštní povaze věci, kde se rozhoduje na žádost o uznání rozhodnutí, která je však pouze fakultativní s ohledem na předestřené pravidlo automatického uznání rozhodnutí členských států, a není proto nezbytným předpokladem uznání rozhodnutí.