18 C 273/2023-54 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 56 660,01 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil poskytnutý úvěr.2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění:4. Mezi původním věřitelem a žalovaným byla dne 19. 3. 2021 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které věřitel poskytnul žalovanému v hotovosti 25 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit celkem 46 480 Kč. Žalovaný uhradil na daný dluh celkem 3 320 Kč (smlouva, přehled úhrad). Ze související žádosti o úvěr vyplývá, že příjmy žalovaného měly být ověřovány z pracovní smlouvy a výplatních lístků, avšak výdaje žalovaného byly pouze odhadnuty na 13 360 Kč (žádost o úvěr). Původní věřitel pohledávku postoupil ve prospěch žalobkyně, o čemž byl žalovaný postupitelem vyrozuměn (vyrozumění o postoupení pohledávky, postupní smlouva a její příloha). Žalovaný byl následně vyzýván k úhradě dluhu výzvou právního zástupce žalobkyně (předžalobní výzva a podací lístek).5. Žalobkyně prokázala notifikační úkon postupitele ohledně postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni coby postupníka. Žalobkyni tak lze hodnotit jako osobu aktivně legitimovanou k vymáhání pohledávky v řízení před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 20 Cdo 484/2022).6. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2395 a násl. o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen „ZSÚ“).7. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022). Věřitel při posouzení úvěruschopnosti žalovaného nepostupuje s odbornou péčí, která předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2981/2022).8. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost žalovaného posouzena řádně nebyla. Co se týče příjmů, žalovaný deklaroval částku 26 905 Kč, která měla být ověřena z pracovní smlouvy a výplatních lístků. Tyto dokumenty však soudu doloženy nebyly, a to navzdory tomu, že je zákonnou povinností věřitele dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele uchovávat (§ 78 ZSÚ). Jako nepřípadný proto soud hodnotí odkaz na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, neboť jmenovaný soud rozhodoval ve věci smlouvy uzavřené za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb. Pro danou věc je však relevantní ZSÚ, který v § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 výslovně ukládá povinnost tyto dokumenty uchovávat. I kdyby žádost o úvěr měla prokazovat, že předmětné listiny žalovaný předložil, nemůže prokazovat jejich obsah, a tím tedy ani nemůže prokazovat, zda původní věřitel dostál svým povinnostem podle ZSÚ, a to tím spíše, jestliže se žádné z předložených listin nevztahovaly k výdajům žalovaného. Pouhé doložení vyplněné žádosti proto není dostatečným podkladem pro hodnověrné osvědčení řádného plnění povinností věřitele. Reálné příjmy v době uzavření smlouvy proto dostatečně prokázány nebyly.9. Věřitel dále žádným způsobem neprověřil výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného, tj. nevyžádal si od žalovaného relevantní doklady o výši plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje, nebo alespoň výpisy z účtu. Pravidelné výdaje žalovaného jsou v žádosti pouze odhadnuty a nejsou doloženy žádnými doklady, a proto z nich nelze nic relevantního zjistit. Bylo proto povinností věřitele výdajovou stránku žalovaného dále prověřit pomocí dokladů vyžádaných od žalovaného.10. Jestliže se však věřitel dostatečně nezabýval především výdajovou stránkou žalovaného, nemohl ani provést řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Neměl tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohl učinit relevantní závěr o reálné schopnosti žalovaného úvěr splatit. Zcela nedostatečné zkoumání schopností žalovaného pak vedlo k tomu, že žalovaný úvěr kromě jedné splátky vůbec nehradil.11. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.12. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění.13. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 21 680 Kč (byla předána částka 25 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 3 320 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Ve zbytku byla žaloba s ohledem na výše uvedené zamítnuta jako nedůvodná.14. Ve vztahu ke splatnosti uplatněného nároku soud vyšel z toho, že ustanovení § 87 ZSÚ lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a toto upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZSÚ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). V dané věci dohoda mezi účastníky řízení o době splatnosti nebyla tvrzena, a proto ji určil soud.15. Co se týče doby splatnosti, vyšel soud podpůrně z § 160 odst. 1 o. s. ř., a to i s ohledem na to, že žalovaná strana si musela být vědoma své povinnosti k plnění vůči svému věřiteli právě alespoň v rozsahu rozdílu poskytnuté a vrácené částky. Takto soudem určená doba splatnosti dluhu do tří dnů od právní moci rozsudku je proto přiměřená i z hlediska § 1958 odst. 2 o. z (povinnost plnit bez zbytečného odkladu). Jelikož v průběhu řízení nebyly tvrzeny žádné skutečnosti, které by soud vedly k tomu, aby se od výše uvedeného odchýlil, kdy zejména strana žalovaná netvrdila, že by ji její možnosti opravňovaly splácet dluh výlučně formo