18 C 60/2024-75 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni 220 258,33 Kč s příslušenstvím z titulu úvěrových smluv a nepovoleného debetu. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěry, který jí byly poskytnuty, a nedodržovala sjednané podmínky.2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinila v řízení spornými.3. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena rámcová smlouva ohledně bankovních služeb. Součástí smluvní dokumentace byly rovněž obchodní a produktové podmínky a ceníky, které blíže upravovaly práva a povinnosti smluvních stran (rámcová smlouva, obchodní podmínky, ceníky, produktové podmínky). Na základě této rámcové smlouvy byl žalované poskytnut v únoru 2021 kontokorentní úvěr s celkovou výší 10 000 Kč (dodatek č. 6, informační formulář). Celková nesplacená jistina kontokorentu aktuálně činí 9 928,53 Kč (přehled čerpání). Žalovaná tehdy měla příjem cca 12 000 Kč a zůstatky na jejím účtu byly v podstatě nulové (výpis z účtu). Žalovaná měla jeden další úvěr se splátkou 949 Kč (úvěrová zpráva).4. Mezi žalobkyní a žalovanou byla následně uzavřena i úvěrová smlouva na úvěr ve výši 220 000 Kč (dodatek č. 9, informační formulář, splátkový kalendář, dodatky č. 10 a 12). Žalovaná úvěr v plné výši čerpala dne 29. 12. 2021 a na tento úvěr žalovaná splatila celkem 50 805 Kč (výpis z účtu, přehled plateb). Žalovaná tehdy měla příjem cca 18 500 Kč a zůstatky na jejím účtu byly mínusové (výpis z účtu). Žalovaná měla jeden další úvěr se splátkou 949 Kč, kontokorent u žalobkyně a kreditní kartu se splátkou 1 518 Kč (úvěrová zpráva).5. Žalovaná se v listopadu 2023 na běžném účtu dostala do nepovoleného zůstatku ve výši -500 Kč (výpis z běžného účtu). Z přehledu nákladů plyne, že žalobkyně klientům při jejich prodlení účtuje částku 500 Kč, a to s ohledem na obsah smluvních ujednání (přehled nákladů). Žalovaná průběžně neúspěšně žádala o řadu úvěrových produktů (přehled žádostí). Žalovaná byla k plnění průběžně vyzývána žalobkyní, a to včetně předžalobní výzvy (přehled odchozích dopisů, předžalobní výzva a potvrzení o odeslání).6. Žalovaná má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto na dané nároky dopadají rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen „ZSÚ“).7. Co se týče kontokorentního úvěru, mezi věřitelem (bankou, úvěrujícím) na straně jedné a žalovanou (spotřebitelem, úvěrovanou) na straně druhé vznikl smluvní závazkový vztah, který je hodnocen jako smlouva o úvěru (§ 2395 a násl. o. z.). Smlouva a produktové podmínky upravovaly splácení čerpaných prostředků úvěru, míru sjednané úrokové sazby, jakož i další smluvní podmínky. Z prokázaného průběhu závazkového vztahu je patrno, že žalovaná nedodržovala řádně sjednané podmínky a dostala se do prodlení. Výše dlužné částky byla prokázána zejména interním přehledem průběhu čerpání a splácení kontokorentu; tato navíc nebyla v řízení činěna ze strany žalované spornou. Žalobkyně ve svém vyjádření popsala způsob zkoumání úvěruschopnosti žalované k úhradě tohoto nízkého úvěru, který sice nebyl zcela důsledný, ale zejména s ohledem na nízkou jistinu (a tedy i nízké riziko) jej soud akceptoval. V tomto rozsahu se proto žalobkyně domáhala svých nároků důvodně. Důvodný je rovněž nárok na 500 Kč z titulu nepovoleného debetu, který byl prokázán výpisem z běžného účtu a obsahem smluvní dokumentace. Příslušenství tvořené sjednaným smluvním úrokem a zákonným úrokem z prodlení bylo přiznáno obsahu smluvní dokumentace a podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.8. Co se týče druhého úvěru (220 000 Kč), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr přitom vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022). Věřitel při posouzení úvěruschopnosti žalovaného nepostupuje s odbornou péčí, která předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Porušení povinnosti věřitele při posouzení úvěruschopnosti dlužníka je dáno již tím, že si údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti neobstaral a spoléhal pouze na statistické údaje, aniž zohlednil konkrétní poměry žadatele o úvěr (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2981/2022). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky (srov. rozsudek Soudního dvora ve věci C-755/22).9. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost spotřebitele posouzena řádně nebyla. Co se týče příjmové stránky, mzda žalované činila 18 500 Kč, což je objektivně velmi nízká částka. K tvrzeným příjmům ostatních členů domácnosti soud nepřihlížel, jelikož tyto nebyly nijak blíže doloženy (srov. výše rozsudek ve věci sp. zn. 33 Cdo 2981/2022). Věřitel se však dále dostatečně nezabýval především výdajovou stránkou. Žalovaná bydlela v nájmu, není však zřejmé, kolik činí její reálné náklady na bydlení, protože věřitel si nevyžádal od žalované doklady o výši jejích plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje, nebo alespoň nájemní smlouvu. Tvrzené životní výdaje žalované ve výši 7 500 Kč proto nijak doloženy nebyly a tato částka se soudu jeví jako objektivně velmi nízká (250 Kč na den). Věřitel měl sice k dispozici výpis z účtu, ale za období září – listopad 2021 z něj plyne, že žalovaná dlouhodobě své finance zvládala velmi obtížně, protože celkový výsledek za dané období je záporný a počáteční i konečný zůstatek je mínusový. To vše v situaci, kdy žalovaná již měla více splátkových produktů a její „score“ uvádí, že je dána vysoká částka překročení limitů v posledním roce. Přitom podle údajů od žalované již měla splácet dokonce 4 000 Kč měsíčně. Soud obecně nezpochybňuje interní proces žalobkyně, nicméně v tomto konkrétním případě dospěl k závěru, že schopnost žalované úvěr splatit nebyla zkoumána důsledně, a to především s ohledem na spornou (neověřenou) výdajovou stránku. V situaci, kdy žalovaná má velmi nízký příjem, další dluhy (deklaruje jiné splátky 4 000 Kč) a zároveň její zůstatky na účtu jsou v podstatě nulové, a přitom žádá o úvěr 220 000 Kč (celková částka ke splacení činila 406 072 Kč, což je téměř dvojnásobek jejího ročního příjmu), bylo na místě se reálnou schopností žalované vytvořit si dlouhodobě (po dobu 10 let) stabilní rezervu pro sjednané splátky odpovídající cca 20 % jejího aktuálního příjmu zabývat důsledněji a detailně ověřit její reálné výdaje.10. Ze všech shora uvedených okolností plyne, že věřitel neměl dostatek podkladů pro to, aby teprve na jejich základě mohl získat představu o reálných výdajích žalované a aby mohl učinit relevantní