18 C 156/2025-49 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni 29 832 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila poskytnutý úvěr.2. Žalovaná při jednání potvrdila, že úvěrovou smlouvu podepsala, obdržela 27 500 Kč a zaplatila žalobkyni 1 202 Kč. Tyto skutečnosti proto soud považuje za nesporné, přičemž tyto jsou doloženy i smluvní a interní dokumentací, potvrzeními o platbě a přehledem úhrad. Tyto dokumenty dokládají i to, že 2 500 Kč si žalobkyně ponechala jako provizi. Žalovaná byla následně vyzvána k úhradě žalobkyní i jejím zástupcem (upomínky, předžalobní výzva a potvrzení o odeslání).3. Žalovaná uvedla výdaje na bydlení 3 000 Kč a příjem 25 532 Kč (prohlášení žalované, prohlášení rodiče). Z dokumentů ohledně posouzení úvěruschopnosti plyne, že žalovaná žádné výdaje kromě výše uvedených neuvedla (posouzení úvěruschopnosti, prohlášení). Výplatní pásky a výpisy z účtu dokládají příjmy žalované od dubna do července 2024 (výplatní pásky, výpisy z účtu). Žalobkyně prováděla lustrace žalované, přičemž žalovaná měla jen od července 2024 tři další úvěry (výpis cebia, REPI report).4. Žalovaná si v květnu 2024 vzala revolvingový úvěr ve výši 30 000 Kč, na který splácí 4 000 Kč měsíčně (část smlouvy o úvěru). Žalovaná žije od listopadu 2024 v nájmu, za který platí celkem 13 680 Kč měsíčně (nájemní smlouva). Za plyn žalovaná platila v roce 2025 zálohu 320 Kč (smlouva o dodávkách plynu). Ze smlouvy o dodávkách elektřiny a dodatku k pracovní smlouvě (s ohledem na výslech žalované) soud nic podstatného nezjistil.5. Z výslechu žalované soud zjistil, že je stále zaměstnaná u stejného zaměstnavatele, od září 2024 na jiné pozici s průměrným příjmem cca 23 000 Kč. Bydlí v nájmu od listopadu 2024, který doložila nájemní smlouvou. Když si brala úvěr u žalobkyně, měla ještě další dluhy. U , Anonymizováno, teď splácí 2 000 Kč. Byla by schopna splácet splátku ve výši 1 500 Kč.6. Žalovaná má postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2395 a násl. o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb.7. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C 449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr přitom vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).8. Úvěruschopnost žalované v dané věci nebyla řádně posouzena, protože samotná skutečnost, že žalovaná doložila svůj (relativně nízký) příjem, ještě neznamená, že není třeba zkoumat její výdaje. Žalobkyně ohledně výdajů žalované měla k dispozici pouze potvrzení o nákladech na bydlení. Dále pak měla informaci o dalších třech úvěrech, který žalovaná sama ani neuvedla. Co se týče dalších výdajů, neměla žalobkyně žádné reálné informace k dispozici, přičemž vycházela z různých statistických modelů a údajů. Již samotná skutečnost, že žalovaná uvedla velmi nízké náklady na bydlení a k tomu neuvedla žádné jiné životní výdaje ani další úvěry, o kterých žalobkyně ale věděla, měla vést žalobkyni k daleko důslednější kontrole a ověřování majetkových poměrů žalované. To vše tím spíše, kdy z doložených výpisů z účtu je zřejmé, že žalovaná své finance zvládala velmi obtížně a nebyla schopna si vytvářet finanční rezervu. Jestliže se však věřitel dostatečně nezabýval především výdajovou stránkou, nemohl ani provést řádné posouzení schopnosti žalované dluh splácet (srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022). Neměl tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohl učinit relevantní kladný závěr o reálné schopnosti žalované úvěr splatit. Přístup věřitele spočívající v tom, že jeho povinnosti byly splněny, protože žalovaná žádost „nějak“ vyplnila, nelze akceptovat.9. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., protože ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo, a proto byla v tomto rozsahu žaloba zamítnuta.10. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění.11. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena o částku 26 298 Kč (byla fakticky předána částka 27 500 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 1 202 Kč), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalované, které je povinna podle § 2993 o. z. žalobkyni vydat.12. S ohledem na shora uvedené právní posouzení je žalovaná povinna poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru vrátit v době přiměřené jejím možnostem (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). S ohledem na zjištěné skutečnosti ohledně poměrů žalované činí soud závěr, že žalovaná musela být i přes relativně nízký příjem schopna jistinu splácet ve splátkách ve výši alespoň 1 500 Kč (což je částka, se kterou souhlasila i žalovaná), a to nejpozději od lhůty stanovené ve výzvě k plnění celého dluhu ze dne 26. 1. 2025, tj. od 3. 2. 2025.13. Soud proto rozhodl, že žalovaná je povinna vrátit celkem částku 26 298 Kč, přičemž z částky, kterou žalovaná mohla formou splátek (splatných postupně po měsících) uhradit do doby rozhodnutí soudu (15 000 Kč), soud přiznal i úrok z prodlení. Tuto částku s ohledem na její výši i celkové majetkové poměry žalované soud uložil žalované uhradit v prodloužené lhůtě dvou měsíců od právní moci rozsudku. Zbývající částku (11 298 Kč) je žalovaná povinna s ohledem na své stávající příjmy uhradit rovněž ve splátkách. Ve zbytku byla žaloba s ohledem na výše uvedené zamítnuta jako nedůvodná.14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 7 465,96 Kč, přičemž tato částka představuje 76,3 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 88,15 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 11,85 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 194 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 29 832 Kč sestávající z částky 2 300 Kč za převzetí věci a žalobu a z částky 1 150 Kč za jednoduchou výzvu k plnění včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z čá