18 C 146/2025-89 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 50 774,24 Kč s příslušenstvím z titulu úvěrové smlouvy.2. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně včas a řádně nesplatil úvěr, který mu byl poskytnut.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinil v řízením spornými.4. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 17. 1. 2024 uzavřena úvěrová smlouva za účelem konsolidace. Součástí obsahu smluvní dokumentace byly obchodní podmínky a sazebník, které blíže upravovaly práva a povinnosti smluvních stran (úvěrová smlouva, standardní informace o úvěru, obchodní podmínky, sazebník). Žalovaný čerpal úvěr ve výši 50 000 Kč a uhradil celkem 6 557,06 Kč (= 490 + 60 + 735 + 1 439 + 2 485 + 1 308 + 40,06) (výpis z úvěrového účtu, historický výpis). Pro prodlení žalovaného byl úvěr zesplatněn (upomínky, zesplatnění). Žalovaný byl k plnění následně vyzván i zástupcem žalobkyně (předžalobní výzva a potvrzení o odeslání).5. Z hlediska zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně popsala průběh tohoto procesu, přičemž doložila informace sdělené žalovaným před uzavřením smlouvy (návrh na poskytnutí úvěru, prohlášení o zdravotním stavu). Žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů a má příjem 20 300 Kč. Žalovaný od července 2023 neměl stabilní vyšší příjem až do prosince 2023, kdy obdržel (zřejmě) mzdu ve výši 22 325 Kč (přehled příjmů). Žalovaný měl nesplacené úvěry, které předmětným úvěrem konsolidoval, přičemž z přehledu jeho úvěrové historie je zřejmé, že žalovaný měl jen za rok 2023 sjednaných (a již ukončených) několik desítek úvěrů (přehled obchodů).6. Žalovaný má postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2395 o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen „ZSÚ“).7. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr přitom vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).8. Úvěruschopnost žalovaného posouzena řádně nebyla. Žalobkyně sice uvádí, že měla doložený příjem žalovaného, nicméně z přehledu jeho příjmů plyne, že žalovaný žádný dlouhodobě stabilní příjem neměl. V červenci 2023 obdržel zaopatřovací příspěvek od Úřadu práce a v následujících měsících měl pouze drobné přivýdělky. Příjem v prosinci 2023 je zřejmě mzdou, avšak obdržená mzda za jeden měsíc sama o sobě o příjmech žalovaného z hlediska dlouhodobé stability nic nevypovídá, a to tím spíše, není-li doložena ani pracovní smlouva a není-li tedy zřejmé, zda je dán předpoklad dlouhodobého zaměstnání. Jde navíc zjevně o práci , Anonymizováno, z čehož současně plyne, že buď zde již v lednu 2024 žalovaný nepracoval a je pravda, že bydlel u svých rodičů v , adresa, , anebo zde pracoval a u svých rodičů bydlet nemohl. Již tyto pochybnosti na straně příjmů měly vést žalobkyni k větší důslednosti. Co se týče výdajů, žádné relevantní doklady, z nichž by soud mohl výdajovou stránku komplexně vyhodnotit, žalobkyně v řízení nepředložila. Dále není ani zřejmé, jak byly dané informace získány, a především na základě jakých dokumentů byly žalobkyní ověřeny, pokud mělo jít o informace pouze sdělené žalovaným. Podle Nejvyššího soudu přitom hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Jestliže se tedy věřitel dostatečně nezabýval především výdajovou stránkou žalovaného, nemohl ani provést řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. K mnohem větší důslednosti měla žalobkyni vést i skutečnost, že šlo o konsolidaci dluhů, a to především proto, že u žalovaného docházelo zcela zjevně k řetězení celé řady půjček a úvěrů, které zřejmě průběžně vyplácel dalšími takovými produkty, protože jen za rok 2023 měl takto sjednaných několik desítek produktů. Sám žalovaný pak v žádosti o úvěr uvedl, že má aktuální úvěry ve výši cca 85 000 Kč. Z toho lze usuzovat na to, že žalovaný svou finanční situaci zvládal pouze formou průběžného zadlužování a vyplácení stávajících dluhů dalšími úvěry. Jestliže si tedy žalobkyně řádně neověřila jeho příjmovou ani výdajovou stránku, nemohla mít dostatek podkladů pro to, aby mohla učinit relevantní kladný závěr o reálné schopnosti žalovaného úvěr splatit, což se ostatně projevilo i v tom, že žalovaný žalobkyni téměř nic nezaplatil.9. Smlouvu je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., protože ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.10. I přes obecnou koncepci § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění.11. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 43 442,94 Kč (byla předána částka 50 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 6 557,06 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen podle § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Ve zbytku byla žaloba s ohledem na výše uvedené zamítnuta jako nedůvodná.12. Jelikož žalovaný byl v řízení zcela pasivní a soudu nic nesdělil ohledně jeho aktuálních možností poskytnutou jistinu úvěru vrátit (ve smyslu § 87 ZSÚ), nezbylo soudu než ohledně splatnosti uplatněného nároku vyjít z doložené výzvy. Co se týče počátku prodlení, proto soud vyšel s ohledem na povahu uplatněného nároku (bezdůvodné obohacení) v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. z toho, že žalovaný byl vyzván výzvou ze dne 3. 3. 2025 k úhradě celého dluhu v přiměřené lhůtě do 7 dnů. Byla-li výzva odeslána 6. 3. 2025, připadá první den prodlení na 14. 3. 2025. Úrok z prodlení pak byl přiznán pouze z částky, s jejímž vrácením je žalovaný v prodlení.13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 12 902 Kč, přičemž tato částka představuje 71,12 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 85,56 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 14,44 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 032 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 774,24 Kč sestávající z částky 3 x 3 140 Kč (převzetí věci, žaloba a účast u jednání) a 1 570 Kč (jednoduc