18 C 202/2025-71 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 411 915,14 Kč s příslušenstvím z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu byl poskytnut.2. Žalovaný se k žalobě při jednání vyjádřil tak, že si je toho všeho vědom, ale že měl úraz a byl poté delší dobu bez příjmů.3. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 19. 2. 2023 uzavřena úvěrová smlouva. Měsíční splátky byly sjednány ve výši 7 516 Kč. Žalovaný čerpal úvěr ve výši celkem 445 000 Kč, a to částečně za účelem refinancování stávajících dluhů, a uhradil celkem 169 352 Kč (úvěrová smlouva včetně potvrzení o podpisu, splátkový kalendář, informace o úvěru, úvěrové podmínky, potvrzení o vyplacení úvěru a o doplacení úvěrů, přehledy transakcí). Pro prodlení žalovaného byl úvěr zesplatněn a žalovaný byl vyzván k úhradě celé částky do 5. 4. 2025 (zesplatnění).4. Z hlediska zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně popsala průběh tohoto procesu, přičemž žalovaný uvedl, že je ženatý, má jedno dítě, příjem 40 000 Kč a výdaje 3 500 Kč. Žalobkyně vyšla z příjmu 18 728 Kč. Kromě refinancovaných dluhů (splátky celkem 6 041 Kč) měl žalovaný zejména další osobní úvěr s jistinou ve výši cca 40 000 Kč (potvrzení ohledně úvěruschopnosti, úvěrová zpráva). Výpis z účtu žalovaného dokládá přehled pohybů s tím, že zůstatek ke dni uzavření smlouvy činil 184 Kč – k tomu srov. níže (výpis z účtu). Žalovaný měl v roce 2021 příjmy převážně jako OSVČ, základ daně činil 121 420 Kč (daňové přiznání).5. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání ve smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2395 o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen „ZSÚ“).6. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr přitom vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).7. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost žalovaného posouzena řádně nebyla. Pochybnost byla dána již ohledně aktuálních příjmů žalovaného, který uvedl, že má příjmy ve výši 40 000 Kč měsíčně. Žalobkyně vyšla z daňového přiznání za rok 2021 a dospěla k částce pouze 18 728 Kč. Daňové přiznání u OSVČ za rok 2021 však nemůže doložit aktuální výši reálného příjmu v únoru 2023, to vše navíc s přihlédnutím k tomu, že žalovaný uplatňoval výdajový paušál. Výpisy z účtu určité příjmové platby dokládají (např. od , jméno FO, ), nicméně z nich nelze dovodit, o jaký charakter plateb se jedná. Žalobkyně proto příjmové stránce žalovaného měla věnovat větší důslednost a žádat o doložení aktuálních příjmů např. alespoň formou vystavených faktur za rok 2022 v souvislosti s jeho podnikáním, které by teprve mohly doložit bližší detaily podnikání žalovaného včetně toho, zda a jakých příjmů reálně dosahuje.8. Co se týče výdajů, žádné relevantní doklady (kromě výpisů z účtů), z nichž by soud mohl výdajovou stránku komplexně vyhodnotit, žalobkyně v řízení nepředložila (např. ohledně nákladů na bydlení, nákladů spojených s nezletilým dítětem žalovaného a dalších obvyklých provozních nákladů). Dále není ani zřejmé, jak byly dané informace získány, a především na základě jakých dokumentů byly žalobkyní ověřeny, pokud mělo jít o informace pouze sdělené žalovaným. Podle Nejvyššího soudu přitom hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. K poukazu na životní minimum soud uvádí, že je to pouze úředně stanovená částka, která nic nevypovídá o konkrétních skutečných výdajích žadatele o úvěr, které má poskytovatel úvěru zkoumat a od spotřebitele vyžadovat nejen jejich sdělení, ale také jejich doložení. Dále nebylo řádně zohledněno to, že žalovaný měl vyživovací povinnost ke svému dítěti, měl další (nekonsolidovaný) úvěr ve výši cca 40 000 Kč, jeho aktuální zůstatek na účtu byl 184 Kč, a to vše v souvislosti s tím, že jen za rok 2022 čerpal žalovaný čtyři úvěry, z nichž tři nyní refinancoval. Byla zde tedy dána důvodná obava, že žalovaný svou finanční situaci zvládá pouze formou průběžného zadlužování a vyplácení stávajících dluhů dalšími úvěry. Celkové výdaje ve výši 3 500 Kč, které uvedl žalovaný v žádosti, zcela zjevně nemohly odpovídat realitě, protože již pouhá výše jeho tehdejších splátek dluhů byla vyšší (srov. výpis z úvěrových registrů a úvěrovou zprávu). Splácel-li žalovaný jen za refinancované úvěry celkem 6 041 Kč měsíčně, pak další smlouvou došlo k navýšení jeho splátkového zatížení o cca 1 500 Kč. Navíc pokud měla být účelem smlouvy konsolidace, nebyl důvod, aby žalovanému bylo půjčeno dalších více než 70 000 Kč.9. Žalobkyně tedy sice dokládá, že o situaci žalovaného určité údaje měla, nicméně z jejího postupu je zřejmé, že tuto situaci reálně v procesu posouzení úvěruschopnosti řádně nezohlednila a netrvala na doložení reálných příjmů a reálných výdajů. Tvrzené příjmy dalších členů domácnosti nijak specifikovány ani doloženy nebyly, přičemž bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).10. Jestliže se věřitel dostatečně nezabýval příjmovou ani výdajovou stránkou žalovaného, nemohl ani provést řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Neměl tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohl učinit relevantní kladný závěr o reálné schopnosti žalovaného úvěr splatit.11. Přestože si je soud vědom různých právních názorů, kloní se k tzv. formálnímu pojetí zkoumání úvěruschopnosti, a to bez ohledu na to, zda a v jakém rozsahu spotřebitel na úvěr plnil (srov. rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-755/22). Tento názor je dále podpořen i samotným zněním § 86 odst. 1 poslední věty ZSÚ, tedy že úvěr může být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného však takový závěr učinit nešlo, protože důvodné pochybnosti zde byly, a to mj. s ohledem na nedoložené aktuální příjmy, nezjištěné výdaje nebo řetězení dluhů u žalovaného. Samotný závěr, že nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost dlužníka, proto vede k neplatnosti sjednané spotřebitelské smlouvy o úvěru. To plyne i z judikatury NSS, který dovodil, že splnění úvěrové smlouvy uzavřené spotřebitelem nemůže porušení povinnosti věřitele spočívající v ověření úvěruschopnosti spotřebitele zhojit. Je tomu tak proto, že negativní důsledky uzavření této smlouvy (jako například nadměrné zadlužení či platební neschopnost) mohou nastat i po případném splacení úvěru. Zajišťování odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům nadto zásadním způsobem přispívá k řádnému fungování trhu spotřebitelských úvěrů. Opačný výklad by mohl věřitele motivovat k neplnění jejich povinnosti vyplývající z čl. 8 směrnice CCD, a mohl by tak zbavit toto ustanovení užitečného účinku (srov. rozsu