9 C 150/2016-40 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou ze dne 16. 6. 2016 se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení částky 10 676 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění uvedla, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena elektronickou cestou na internetových stránkách žalobkyně uzavřena smlouva o zápůjčce dne 12. 3. 2015, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému dne 13. 3. 2015 částku 7 000 Kč převodem na bankovní účet žalovaného, který uvedl ve smlouvě. Žalovaný zápůjčku neplatil řádně a včas. 2. Žalovaný se ve věci vyjádřil tak, že s ohledem na provedené insolvenční řízení a skončení oddlužení považuje další vymáhání pohledávky žalobkyní za neoprávněné. 3. Ze smlouvy o zápůjčce vzal soud za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 7 000 Kč s tím, že žalovaný je povinen zápůjčku splatit spolu s úrokem ve výši 0,80 % denně. Zápůjčka byla poskytnuto na 28 kalendářních dnů, tato doba začala běžet dnem připsání zápůjčky a bankovní účet klienta. 4. Z výpisu z účtu žalobkyně bylo prokázáno, že dne 13. 3. 2015 byla převedena na účet žalovaného částka 7 000 Kč. 5. Z insolvenčního rejstříku, ze seznamu přihlášených pohledávek a z usnesení [název soudu] ze dne [datum] č. j. [insolvenční spisová značka] vzal soud za prokázané, že u žalovaného byl zjištěn úpadek dlužníka a bylo povoleno se oddlužení. Žalobkyně přihlásila svojí pohledávku za žalovaným do insolvečního řízení dne 5. 9. 2016, pohledávka nebyla popřena. Usnesením ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka] vzal soud na vědomí splnění oddlužení a přiznal žalovanému osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny. 6. Podle § 414 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, jestliže insolvenční soud rozhodne o splnění oddlužení a dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o splnění oddlužení rozhodnutí, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Osvobození podle věty první se nevztahuje na pohledávky vzniklé po rozhodnutí o úpadku. 7. Přiznané osvobození sice nezpůsobuje zánik dluhu, ten trvá nadále i po přiznání osvobození, nicméně přiznání osvobození má ten účinek, že od přiznání osvobození nelze nadále po dlužníkovi požadovat a případně soudně vymáhat plnění pohledávek, na které se osvobození vztahuje. Jak již dříve dovodil Nejvyšší soud, pohledávka, na kterou se vztahuje rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení, vydané podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, v neuhrazeném rozsahu nezaniká, v soudním či jiném řízení ji však již nelze věřiteli přiznat (pro srovnání rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010 sp. zn. 29 Cdo 3509/2010). Jedná se tak o situaci obdobnou, jako by došlo k promlčení pohledávky, neboť přiznáním osvobození se pohledávka stává naturální obligací (není nadále vybavena nárokem), ovšem s tím rozdílem, že k tomuto účinky přihlédne soud v soudním řízení i bez vznesení nátoky ze strany dlužníka. 8. Přiznání osvobození od placení pohledávek má tedy pro probíhající řízení ten následek, že pohledávka žalobkyně za žalovaným, která byla přihlášena do insvolečního řízení, ve kterém nebyla plně uspokojena, sice nezanikla, v soudním řízení ji však žalobkyni nelze přiznat. Soud proto podanou žalobu zamítl. 9. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému, který byl v řízení úspěšný, žádné náklady nevznikly.